El Cajon – San Diego, California, USA (1. 12. – 12. 12. 2005)

2. ledna 2007 v 1:24 | Olguita Ollie Olča |  El Cajon – San Diego, California, USA
První dva dny jsem pouze odpočívala, padla na mě únava snad za posledního půl roku. K tomu ještě náročná cesta a časový posun. Většinu času jsem trávila s kladenskou babičkou Dvořákovou, která každý rok do Diega létá. Tentokrát přiletěla už v listopadu, na tři měsíce. Chodily jsme na procházky, společně jsme vařily a pekly - byla sranda. Zbytek domácnosti musel do práce a Vinca do školy. Aleš, syn z prvního Pepovo manželství, se odstěhoval do Arizony, kde dostal místo učitele na jedné střední škole, a přijížděl domů pouze na víkendy. Odpoledne jsem většinou chodila za nákupy.,., o tom však více kapitola nakupování.. :-)
Když dorazil Aleš z Arizony, celý víkend jsme cestovali po San Diegu. Navštívili jsme univerzitu v Point Loma, na které studoval - opravdu krása! Studenti můžou pozorovat oceán přímo z učeben a aul a o přestávkách se procházet po útesovém pobřeží.
V neděli ráno jsme s kluky Dvořákovic vyrazili na bleší trh, kde jsem si koupila sluneční brýle a klobouček. Kalifornské slunce mělo tak obrovskou sílu, že ho má pokožka shledala agresivním a osypala jsem se v obličeji. Naštěstí to byla pouze několikadenní záležitost a vyrážka v podobě krupičky mi zmizela. Na druhou stranu nutno konstatovat, že jsem se na tři měsíce zbavila mých otravných ekzémů, kterými trpím od narození. Ani se mi nechtělo věřit, že bych od nich kdy mohla mít pokoj. Odpoledne mě přijela navštívit Rebeca, ke které jsem se měla nastěhovat. Sešli jsme se v jednom obchodním centru, domluvily jsme se na mém příjezdu a společných plánech a kromě kávy jsme něco málo společně pokoupily.
Po týdnu jsem se chystala úzkokolejkou do centra San Diega. Dostala jsem však podstatně lákavější nabídku - výlet malým letadýlkem za Alešem do Arizony. Jeho kamarád z dětství, Tomas, rovněž českého původu, studuje na pilota a tak mi nabídl, že bych ho při návštěvě Aleše mohla doprovodit. Ve finále jsme letěli tři, ještě Čecho-američanka Hana z Los Angeles. Přes jakési kalifornské hory a kalifornskou poušť jsme přistáli v městě BLYTH (město hraničící s Arizonou), tam nás vyzvedl Aleš se svým bílým pick-upem a jako sardinky nás dovezl k sobě domu. K Večeři jsem uvařila gulášovou polévku a brambory se sekanou, kterou mi s sebou připravila Carmen. Dlouho do noci jsme si povídali, hrály fotbal s mým overballem a na závěr večera jsme se dívali na Harryho Pottera, u kterého mi klimbala hlava ze strany na stranu.
Druhý den ráno jsme vstávali asi v pět, aby nás Aleš mohl před prací odvézt na tamní letišťátko, vzlétli jsme zrovna když začínalo vycházet slunko. Předchozí den jsem se celou cestu snažila nafotit, ale obloha výjimečně nebyla moc jasná. Ráno jsem proměnu měla vymlácenou baťurku.. :-( Pár obrázků s východem slunce nad horami jsem přece jen zvládla..
V San Diegu jsme si zašli na snídani a pak jsme vyrazili do partnerského města Karlových Varů, do přímořského letoviska s minerálními prameny jménem Carlsbad. Nenašli jsme ani lázeňské centrum, ani minerální prameny. Zato jsme našli ceduli s českou vlajkou a názvem mého rodného města - vyhodili jsme blinkry a fotili jsme se jako šťastní blázni :-) A když už jsme byli v Carslsbadu, šli jsme se alespoň projít po pláži. Zula jsem botky, brouzdala jsem se v moři a lítala jak blázen v jemném písku. Hana s Tomasem nic neříkali, ale mysleli si zřejmě o mém jančení své.. :-) Příjemné dva dny jsme zakončili v mexické restauraci v El Cajonu (kde bydlí Pepa s Carmen), tam jsem poprvé okusila pravé tacos s mexickým pivem XX [dos ekis].
Druhý víkend na americké půdě jsme se vydali na "rodinný výlet" do mořského světa, který je vyhlášený po celé Americe (a možná i po celém světě). Na nafouklých člunech podobným raftům jsme sjeli divokou vodu a hned na začátek jsme se pořádně zmáčeli. Usychali jsme pak při velrybí a delfíní show, především představení kosatek bylo působivé a Amíci jsou na svého hlavního hrdinu, Shamu, náležitě pyšní, protože se narodil v zajetí.
Také jsme si v simulovaném vrtulníku doletěli na Antarktidu. Tento výlet však nedoporučuji všem, protože návštěvníky zavřou do místnosti bez oken a poté, co se připoutají pásy, s touto místností různě hází a naklání ji za zvuku vrtulí "po směru letu". Na velkoplošné obrazovce se pak připoutaní pasažéři vžívají do Arktických ledů.. Počítala jsem andělíčky a po nekonečném přestavení jsem se vypotácela bílo-zelená a nejít poté do vychladlých akvárií, asi bych zbytek odpoledne trávila na toaletách.. Procházka žraločím akváriem byla rovněž působivá, neboť ozubené ryby plavaly po stranách, ale i nad našimi hlavami. Na závěr jsme shlédli psí a kočičí shaw a pak jsme vyrazili na pořádný mexický dlabec do výborné mex. restaurace.
Následující den jsme navštívili Balboa Park, zajímavý především koloniální architekturou z dob, kdy Kalifornie patřila k Mexiku. Ve většině budov sídlí různá muzea a celý park nabízí příjemnou procházku. Další zajímavostí, která mě osobně dost nadchla, byly domečky s expozicemi různých států světa, podporované a dotované emigranty žijícími v San Diegu tradic, včetně zvyků a typických předmětů - největší zastoupení zde má bezkonkurenčně Evropa, a to včetně České a Slovenské republiky. V každém domečku nám za cca dolarový příspěvek nabídli kávu a nějaký tradiční koláč či zákusek typický pro danou zemi.. Kromě našeho, českého, domečku mě nejvíce nadchl skotský příbytek. Tam podávali výbornou skotskou polévku (její název už se mi už vykouřil) a čokoládový koláč. Pán reprezentující skotské stavení byl velmi sdílný a sympatický, zapovídali jsme se tam minimálně na hodinu.
Po návratu "domů" jsme povečeřeli zase nějakou mexickou mňamku a po jídle se zdobil vánoční stromeček. Před spaním dokonce předčasně přišel i Santa Claus a nadělil mi spoustu obrázkové literatury o národních parcích, San Diegu a Kalifornii, a také růžový svetřík spolu s šusťákovou bundičkou téže barvičky.. skoro bych byla zamáčkla slzu..
A tak jsem se dojemně rozloučila s Kalifornií - napjatá jak struna, co mě za mexickými hranicemi čeká..
 

Nakupování v USA

2. ledna 2007 v 1:18 | Olguita Ollie Olča |  El Cajon – San Diego, California, USA
Spousta věcí se mi nevešla do kufru, tudíž jsem si potřebovala dokoupit garderóbu. A jak mi bylo řečeno, nákupy v am. obchodních centrech se nakupuje "božsky". Tak jsem jednoho dne vyrazila.. nakupování jsem krapet propadla a protože se v zimě se v Kalifornii stmívá velmi brzo, když jsem vylezla ven, byla tma jako v pytli. Před tím než jsem vyrazila, jsem se chvástala, že odvoz zpět nepotřebuji a tak ve mně hrklo a zase jsem rychle žhavila drát, aby si o mě nedělali doma starosti, protože dorazím později. Pepa už však dávno před tím vyrazil do ulic a pátral po mně, protože si myslel, že už jsem někde zabloudila.. Po pár telefonátech jsme se dohnali a dali si sraz v jednom sportu, kde jsem mezitím stihla utratit spoustu dalších dolarů.. :-)
Pár dní na to jsem vyrazila do jiného obchodního centra a přestože jsem si nechala rezervu na návrat (i s případným blouděním), zradily mě semafory. Jak v Americe téměř nikdo nechodí pěšky, semafory nefungují tak, jak by fungovat měly. Cestou tam byl poměrně slabý provoz, proto se dalo přecházet i na oranžového panáčka, správně jsem však měla vyčkávat bílého.. Cestou zpátky však provoz zhoustl a na jedné křižovatce s rozbitými panáčky jsem ztratila 20 minut. Pak jsem párkrát blbě obočila a zatím se mi setmělo. Ztrátou světla jsem zákonitě ztratila orientaci a zoufale jsem v městské šachovnici pobíhala jako zaběhnutá srnka, která hledá své stádo. Až jsem našla benzínu na opačném konci, abych alespoň "doma" nahlásila, že "jenom" bloudím.. Carmen s Vincou teda popadli do baterky a vyrazili mě do ulici hledat. Když jsme se našli, společně jsme se tomu zasmáli a na celý večer jsem měla o zábavu postaráno.. :-)
Třetí výlet za nákupy jsem si již dokázala pohlídat čas a už jsem ani nikde nebloudila. Protože jsem si s sebou nevzala foťák, musela jsem cestu zopakovat a celou ji nafotit, neboť se mi cestou nabízely krásné přírodní scenérie. Koupila jsem dva velké balóny na cvičení - jeden pro mě a druhý pro Rebeku. Nikdy jsme však společně necvičily.. Hrdě jsem jej tedy po třech měsících, téměř nepoužitý, vezla mamince do Čech. Ta se pokoušela koupit správnou velikost několik let.. :-)
Během pobývání na mexickém území jsme s Rebecou do Států za nákupy vyrážely dost často, především do sousedního Calexica. Ve většině případech jsem tyto výjezdy spojovala s telefonáty do Čech n. návštěvou pošty… Dá se vlastně říct, že jsem přes čáru pendlovala neustále.. :-)
Pozn:
DPH se v US připočítává, každý stát má svou výši, některé státy žádnou.. Tři a půl procenta.
ICEE - něco jako ledový ovocný shake, sladký jak cecek, barví zuby na červeno.. bacha na to, nedoporučuju :-)

Něco málo o Mexico City

25. prosince 2006 v 21:01 | Olguita Ollie Olča |  México D. F. (Distrito Federal), hl. m. Mexika
Metropoli Mexika můžete milovat nebo nenávidět. Má vše, co čekáte od druhého největšího města planety. Obrovský záhadný kotel zvaný Mexico City vře a bublá v obrovském údolí, ve kterém se rozkládá. Výsledkem je znečištěné a věčně pospíchající kosmopolitní megaměsto různých zvuků, hnědavého ovzduší, zelených parků, koloniálních paláců, světově známých muzeí a neskutečně špinavých chudinských obydlí.

Za historické centrum města se dá označit náměstí Plaza de la Constitución, známé spíše jako Zócalo. Zajímavostí je, že bylo poprvé vydlážděno v roce 1520 Cortésem, a to díky kamenům z pozůstatků aztéckého města Tenochtitlán, které původně stálo na místě dnešního Mexico City. Tenochtitlán bylo vystavěno uprostřed jezera, takže řada starších budov a kostelů dnešní mexické metropole pomalu klesá díky bahnitému podloží. Přes téměř celou východní stranu náměstí Zócalo se rozkládá impozantní budova Palacio Nacional vybudovaná na základech aztéckého paláce a dříve používaná jako sídlo místokrále Nového Španělska. Dnes je sídlem úřadu prezidenta, muzea i maleb Diega Rivery, který zaznamenával mexickou historii.
Katedrála Metropolitana na severní straně náměstí byla postavena Španěly v roce 1520 na místě aztéckého Tzompantli. Jen několik kroků východně od katedrály leží Templo Mayor, důležitý aztécký chrám a muzeum vystavující vzácné artefakty historie.
Alameda, dříve jedno z aztéckých tržišť je dnes krásným zelenavým parkem. V ulicích, které se linou v jeho okolí, najdete velké honosné koloniální domy, mrakodrapy, milé kavárny, restaurace, obchody a tržiště.

Ve čtvrti La Villa de Quagaloupe leží známý kostel Panny Marie Quadalupské, nejuctívanější svatyně země. Nachází se v místě, kde se v polovině 16. století zjevila Panna Marie chudému indiánskému rolníkovi Juanu Diegovi. Poprosila ho, aby nechal co nejrychleji postavit kostel, alespoň tak praví pověst. Obyvatelé nicméně kostel uplácali z hlíny a začaly sem mířit procesí věřících z celé země. Kostel neustále stoupal na významu, proto původní nevzhlednou stavbu nahradily nové, honosnější objekty. Poslední úpravy proběhly na konci 19. století.
V útrobách kostela najdete nejen krásně zdobené stěny a oltáře, ale i řadu předmětů z ryzího stříbra. Odhaduje se, že jeho celková váha dosahuje 70 tun. Stříbro ovšem není nejcennějším kovem, je tu i plno zlata a diamantů. Vždy v polovině prosince sem míří desítky tisíc obyvatel, protože Pannu Marii považují v Mexiku za národní patronku. Náměstí před kostelem je plné slávy, tanců a modlení.

Hříchem by pak bylo nenavštívit Národní antropologické muzeum, které leží v parku Chapultepec. Nejsem sice fandou muzeí, ale bylo mi to vřele doporučováno, tak jsem si na to vyhranila cca hodinku času - světe div se, zběžné prolétnutí mi zabralo čtyři hodiny a tento komplex jsem opouštěla maximálně unešená! Zvláštní pohled je už na vnitřní nádvoří kryté mohutnou střechou, kterou drží na svém místě jediný sloup. Za zdmi se ukrývají tisíce významných exponátů z časů, kdy objevitel Kryštof Kolumbus ještě vůbec nebyl na světě - v prvním patře se nachází etnografická síň vybavená figurínami, které vypadají jako živé, snad každý kmen na území Mexika zde má své zastoupení, většina z nich dokonce figurínami a postaveným obydlím, a návštěvníci mohou obdivovat "dobové" zpracování vč. typických výrobků, potravin, specifik… Každý kout Vás do slova a do písmene vcucne a cítíte se, jako byste opravdu byli na návštěvě u prapůvodního obyvatelstva. Upozorňuji Vás, že to je stokrát lepší jak muzeum Maddamme Tussaud´s - kam to se za antropologickým muzeem hrabe! Školní návštěvy nejsou ničím neobvyklým, dokonce jsem potkala skupinku dětiček z jeslí - mladé učitelky jim už od malinkata vštěpují do malých mozečků, kdo Ti malí Mexičánci vlastně jsou a jaký jejich mestický původ…
Muzeum má 23 výstavních síní s jednotlivými zvyky, mapami, vysvětlujícími ilustracemi - v hlavních halách v přízemí lze shlédnout úvod do antropologie, do Ameriky a jejich kultur, předkolumbovských dob ( Teotihuacan, Mayů, Toltéků, Aztéků, civilizace Mexica, Oaxaca, obl. Golského zálivu, severní oblast, západní oblast..)
 


Něco málo o Arizoně

11. prosince 2006 v 14:34 | Olguita Ollie Olča |  Něco málo o Arizoně
Přezdívka státu: Grand Canyon State
Připojen k Unii: 1912, 6 poslanců v Kongresu
Hlavní město: Phoenix
Rozloha: 295 259 km2
Počet obyvatel: 4 040 000
Přírodní zajímavosti: národní parky Grand Canyon a Zkamenělý les, Painted Desert
Hlavní odvětví: elektronika, cestovní ruch, těžba mědi a dalších rud barevných kovů
Arizona je sice jeden z nejmladších států, ale zároveň z nejdéle obydlených. Původní obyvatelé - indiánské kultury Anasazi a Hohokam, žili v této suché, ale krásné krajině nejméně 2500 let. Po nich území nedlouho před příchodem Španělů osídlili Apači a Navajové. Oblast patřila Španělsku až do roku 1848, kdy byla postoupena Spojeným státům. Další území bylo připojeno roku 1853. Mnoho legend o Divokém západě má své kořeny právě v Arizoně. Například Tombstone nechvalně proslul přestřelkami u OK Corral.
Během 70. let 20. století se počet obyvatel Arizony téměř zdvojnásobil přílivem imigrantů z ostatních států. Ti jsou přitahováni slunečným klimatem a pracovními příležitostmi v městech, jako je Phoenix a Tucson.
Většina území je však obydlena jen řídce. Podíl Indiánů (asi 5,5%) je vyšší než ve většině ostatních států, hispánská komunita však dosahuje již 20%. Arizona je jedním ze tří států USA s největším zastoupením indiánského obyvatelstva. Na území státu Arizona žije 15 indiánských kmenů v 17 rezervacích. Nejhojněji jsou zastoupeni Navajové, kterých žije v Arizoně na 92 000. Mezi zbývající indiánské kmeny se řadí legendární Apačové a hojně studovaní Hopi. Méně známé jsou indiáni Havasupai, kteří žijí v dolní části Grand Canyonu, dále kmeny Hualapai, Yavapai, Papago a Pima.
Nádherné scenerie Arizony s divokými skalami vyrůstajícími z polopouštních plošin a zejména kaňon řeky Colorado tvoří základ rostoucího turistického ruchu.
Více informací o Arizoně naleznete na: http://az.gov/webapp/portal/

Grand Canyon (11. 2. – 13. 2. 2006)

11. prosince 2006 v 14:32 | Olguita Ollie Olča |  Grand Canyon, Arizona
Několikrát pozměněný plán vychází - místo Pepy mě na hranicích v Calexicu vyzvedává Aleš. Pepa onemocněl. Srážíme se u Gray Hound Station v jedenáct hodin třicet minut a osm hodin míříme přímo napříč Arizonou s jasným cílem - Grand Canyon! Ráz krajiny se neustále mění - od holé pouště s drobnými keříčky a písečné duny po kaktusová pole a horskou poušť.. Vše vypadá tak nádherně, ale nepopsatelně suše. Nemůžu se však krajiny vynadívat a hlavně se nemůžu nabažit obrovských kaktusů vyskytujících se v opravdu hojném množství.
Do města Flagstaff dorážíme za tmy - podařilo se mi Aleše přesvědčit, že nakupování je dobrá zábava a chvilku sháníme jakýsi aktuálně důležitý artikl, bez kterého bych nemohla dále pokračovat.. :-) Nacpeme pupky a najdeme motýlek za čtyřicet tři babek, včetně půlhodiny internetu zdarma. Ač jsme utahaní k smrti, má nesmrtelná pusa neustále produkuje příběhy a do němoty se dostává až hooodně po půlnoci.
Vstáváme v půl sedmé arizonského času, tj. o hodinu dříve než v Kalifornii, a před snídaní jedeme nakoupit nějaké sváči. Na snídani pak nakonec nejdeme a hurá do ďuzny.. :-D Jaké to však překvápko, že tam téměř mrzne, fučí ledový vítr a kolem do kola je možno vidět pozůstatek sněhu - byť jen "flíčky". Ještěže jsem si to s těmi letními šaty rozmyslela! Svetr rozhodně do větru není, takže dokud mi Aleš gentlemansky nepůjčil svou bundu, odmítala jsem se podílet na turistice v tomto národním parku. Docela jsem byla na chvíli ochotná trpět americkou turistiku, tj. "chodit autem", protože v autě bylo teploučko.. :-)
Celý den jsme se kochali pohledy na tuto hříčku přírody, nafotila jsem aspoň sto dvacet fotek a tak není divu, že jsem celá "uondaná" usnula jen co jsme se vydali na zpáteční cestu. Měla jsem slíbenou největší indiánskou rezervaci v Arizoně (možná i v celých Státech?), ale Alešovi bylo líto rušit můj spánek, když jsme jí projížděli... takže jsem ostrouhala.. Po víc jak hodině jsem procitla a snažila jsem se předstírat prohlížení si vyschlé krajiny, což samozřejmě neklaplo a tak jsem alespoň mého "Zounýho", tj. malinkatý kaktus, který jsem si v proslulém kaňonu pořídila, po zbytek cesty seznamovala s jeho vzrostlejšími bratry… a taky jsem se povýšila na DJku hýbající čelistmi.. :-)
A teď taky nějaké to moudro…
Obří labyrint skalních útesů amerického Grand Canyonu vytvořila řeka Colorado v severní Arizoně - započala zde své postupné a vytrvalé pronikání milimetr za milimetrem usazenými hlubinnými vyvřelinami a vulkanickými horninami coloradské plošiny před 5 až 6 milióny let. Za tu dobu se koryto zařízlo do hloubky 1600 metrů, v některých místech i o něco málo víc. Tady dosáhlo až na krystalické břidlice Vishnu, jednu z nejstarších hornin na Zemi. Zatímco hladina vody Colorada v březích nepřesahuje na dně kaňonu obvykle šířku 30 metrů, při horním okraji, odkud do kaňonu nahlížíme, jsou břehy vzdáleny průměrně 16, místy až 30 kilometrů. Jeho břehy jsou nestejně vysoké. Jižní, kam přichází většina návštěvníků, je vlivem plošné eroze o 366 metrů níže než břeh severní. Jen o jediném ohromujícím údaji se nelze přesvědčit - délce kaňonu, která činí 445 kilometrů. Ani vyhlídkový let neumožní uvidět ho celý najednou.
Po jižním okraji kaňonu je vybudována vyhlídková silnice. Od střediska Grand Canyon Village s obchody, poštou, parkovišti a hotely vede 37 kilometrů dlouhá East Rim Drive a na opačnou stranu 13 km West Rim Drive. Po obou vozí návštěvníky zdarma autobus zastavující u vyhlídkových míst. Ta jsou spojena také udržovanou pěšinou při hraně kaňonu. Stačí tedy vystoupit na zvoleném místě a podle chuti kráčet k dalším vyhlídkovým bodům, případně za 10 až 15 minut popojet autobusem.
Velkým lákadlem je pro zdatné návštěvníky možnost sestoupit do hloubky kaňonu, případmě přejít na druhý břeh. Čím více návštěvník sestupuje, tím víc stoupá teplota. V létě přesahuje u dna běžně 40 stupňů Celsia. Výstražné tabule u začátku stezek varují, že putování Grand Canyonem se rovná putování pouští. Cesta zpět strmým svahem s vysokou vrstvou prachu na cestě se může zdát pro méně zdatné skutečným peklem. Na sestup a výstup z jižního břehu během jediného dne se mohou pustit jen ti nejzdatnější. Dobrodružné povahy mohou plout po řece v gumových člunech.

Kontakt

27. listopadu 2006 v 12:05 | Olguita Ollie Olča |  Kontakt
V případě dotazů mě můžete kontaktovat:

Ehrenberg (Arizona) / Blythe (California).. (21. 1. – 22. 1. 2006)

22. listopadu 2006 v 13:48 | Olguita Ollie Olča |  Ehrenberg, Arizona
V sobotu musím sice ještě do dvou do práce, na třetí plánujeme odjezd za Alešem do Ehrenbergu v Arizoně. Již tradičně se vše protahuje (sháníme tequilu, víno, vracíme se pro čokolády, které jsem v práci zapomněla), takže přes hranice přejíždíme až ve čtyři - i díky x-krát větší frontě (opomněly jsme fakt, že o víkend bývá provoz na hr. přechodu větší..). Tomas na nás čeká na jakési ztracené benzínové pumpě v půli cesty, abychom se vyhnuly riziku bloudění. Ještěže má náš odpůrce mobilů při sobě alespoň "rádio" (tj. vysílačku) a můžeme mu přes známou vlastnící "rádio" vzkázat, že jsme se zasekly na hranicích a tím si střihly 45-minutové zpoždění. Společně s Tomem pak pokračujeme v jízdě pouští a z dálnice můžeme obdivovat písečné duny, vrcholky hor, nízké porosty a suchou písečnou, ale krásnou a zajímavou, krajinu.
Aleš nás bere do údajně nejlepší restaurace v Blythe, kde tak trošku nestíhají a nechají nás čekat přes hodinu, ne nám donesou požadované jídlo, po kterém se mi udělalo zle, neboť v mém studeném pokrmu zřejmě zapomněli dopéct maso. A protože jsem umírala hlady, snědla jsem i ten "blivajs" a celý večer mi pak bylo zle. Šli jsme na "BLUEGRASS FESTIVAL", kde fidlal na housle i Aleš. Nikdy jsem nic podobného neviděla ani neslyšela - hudební amatéři i odborníci se spolčovali u svých přívěsů a společně dávali slovo svým hudebním instrumentům i hlasivkám. Přirovnala bych to asi k folklóru či country.
Večer si před spaním se pouštíme do "Postre de tres leches" (mexický zákusek), který jsem den před tím v Mexicali připravila, spolu se sledováním Harryho Pottera - zaspala jsem i začátek, takže dodnes nevím, o čem slavný velkofilm je.
A ráno jedeme na blešák! Cestou míjíme spoustu obřích kaktusů Saquaros, které samozřejmě musím fotit a u kterých si při zpáteční cestě opět neodpouštím nejrůznější pózy. Na trhu se mi podaří sehnat "v Mexiku nesehnatelnou" mexickou vlajku (tam se dá koupit jedině v září, kdy se slaví den nezávislosti Mexika) a SPZ pro p. Burczyka, jednoho hotelového hosta z Německa, který je posedlý sbíráním SPZetek. Tomas se už v poledne trhá, protože spěchá do práce. My pokračujeme na oběd (mnohem chutnější než předchozí den) a k řece Colorado u Alešova mobilního domečku. Aleš bydlí v Ehrenbergu v Arizoně, který není od Blythe v Californii daleko - pouze přes řeku a kousek :-) Tam učí historii na střední škole. My se přes něj později vracíme zpátky do Mexika, samozřejmě se zastávkou v oblíbeném "Starbuck´s Coffee"..

Mexicali, aneb jak jsem se měsíc o kariéru v čokoládovně pokoušela.. (16. 1. – 14. 2. 2006)

22. listopadu 2006 v 12:45 | Olguita Ollie Olča |  Mexicali - výroba čokolády
Historie čokolády je poměrně stará. První dochované záznamy o kakau pocházejí z 12. století z Ameriky, kde hořký nápoj z pražených kakaových bobů a koření, tzv. "chocolatl", popíjeli Aztékové. Chuťově neměla tato aztécká čokoláda moc společného s naší pochoutkou, ke kakaovým bobům se totiž přidávaly místo mléka nebo cukru např. listy pepřovníku, vanilka nebo chilli papričky. I dnes se v jižní Americe připravují "čokolády" s chilli nebo s pepřem.¨
Do Evropy se čokoláda dostala v polovině 16. století díky Španělům, ale právě kvůli podivným indiánským receptům zpočátku příliš neuspěla. Až Rudolf Lindt roku 1879 objevil vychutnat její povzbuzující účinky i vynikající chuť - do rozemletých kakaových bobů se začal přidávat cukr, čímž vznikl velmi lahodný a výživný nápoj, jehož obliba neustále stoupala. Po téměř sto let byla receptura chráněná tajemstvím. Lahodný nápoj se postupem času rozšířil po celé Evropě, kde se stal luxusní a prestižní záležitostí.
V čokoládovně u Male (Marie-Eleny), ve které jsem působila jako výpomoc na výrobu čokoládových dárečků na den sv. Valentýna, jsme kupovali hotové čokoládové "čipsy" nejrůznějších barev (nejvíce však čokolády černé, bílé a mléčné), které jsme rozpouštěli na čokoládovou hmotu a z ní jsme tvořili nejrůznější prodejní artikly.
Prvních čtrnáct dní jsem vyráběla malé čokoládové tabulky s valentýnskými nápisy, další dva týdny jsem se lopotila výrobou několikabarevných lízátek - nejrůznější srdíčka a motivy obsahující srdce nebo symbolizující lásku. Způsob výroby spočíval v roztavení čokolády (správnou kombinací různých čokoládových "čipsů"), její vpravení do různých formiček a ztuhnutí v lednici. Musela jsem být obratná a rychlá, aby se mi čokoláda nepřipalovala, pomalostí pro změnu netuhla, eventuelně neřídla. V lednici musela zůstat jen takovou dobu, aby dostatečně ztvrdla k vyklopení z formičky - zaváháním a ponecháním déle než bylo zdrávo ztrácela svou čokoládovou barvu a vypadala jako po prošlé lhůtě.. Po opuštění formičky nastává fáze "zarovnávání" (ořezávání nerovností), balení a etiketování.
První den jsem "rodinnou továrničku" opustila totálně vyčerpaná a frustrovaná. Čokoláda si dělala jen to, co se jí chtělo - ne, co jsem chtěla já. Během pár dní jsem se zdokonalila a trhala jsem rekordy v historii existence "továrny na cukrovinky", z původních sto tabulek za směnu jsem se dokázala vypracovat na pět set.. :-)
Když došlo na lízátka, skončily rekordy.. Rozehřívalo se více barev čokolády najednou, v menších hliněných nádobkách (velké asi jako malý panák). Párátky se pak do formiček nanášely jednotlivé barvy, oddělovali se chlazením v lednici. Konečný obrázek s barevnou tyčkou se zalily další barvou čokolády, po ztuhnutí a vyklopení se zabalily do celofánových pytlíčků a zavázaly barevnou mašlí. Hrozná piplačka, která se moc urychlit nedala..
Sem tam mě z té pomalosti chytaly záchvaty vzteku a rozhodně jsem si nemohla pochvalovat výdělek. Za osmihodinovou pracovní dobu (8:00 - 16:00) jsem zvládla tak 100-120 lízátek, domů jsem se vracela úplně bez šťávy a na konci týdne jsem si v kapse nesla v průměru tak třista až šest set pesos (horní hranice jsem dosahovala u produkce tabulek, dolní jsem se statečně držela při lízátkách). Ty jsem pak během tří dní utratila. (Baja California je díky hranicím s Kalifornií poněkud dražším mexickým státem.. ceny se často dají srovnávat se Státy!) :-) Ještěže jsem do Mexika nejela za výdělkem, to bych se třeba už ani nemusela vrátit! :-)
Díky fajn kolektivu však práce zpravidla utíkala rychle od ruky a užily jsme si s kolegyňkami Gabi + Michel spoustu legrace.. Neustále jsem se živila želatinou (hlavní náplň tohoto podniku) - lepší jsem nikdy nikde nejedla! Nejraději jsem měla "Café con Rompope", které se vyrábělo s vaječným koňakem (a tím je Mexiko věhlasné, mimo jiné…). Male byla pohodová šéfová, takže jsem si vyloženě vychutnávala, že můžu udělat jen to, co chci a neměla jsem žádný stres. Po měsíci manuální práce jsem si však uvědomila, že se přece jen lépe peníze vydělávají chytrou hlavou a trochu (opravdu jen trochu!) se mi zastesklo po mém počítači. Práce rukama mi spíše posloužila jako studium hovorového jazyka a mexické kultury.

Jak se země třásla, Mexicali (21. 1. - 22. 1. 2006)

Rebeca se zpravidla vracívala z práce až pozdě večer, kolikrát až v jedenáct hodin. Pracovala zhruba do jedné a pak od pěti "do neurčita" - podle toho, kolik lékařů musela se svými léky navštívit. Já jsem se z práce vracela kolem páté a tak jsem spoustu času trávila se sousedkami, někdy jsem tvořila večeři, jindy jsem prala nebo se dala do úklidu, případně do očisty sebe samé… Párkrát jsem přichystala gulášové hody a musím říct, že všichni pozvaní měli boule za ušima. Dokonce jsem se "snížila" k přípravě knedlíků, které jsem si samozřejmě dovezla v prášku.. :-)
Jednoho večera, když Rebe odjela na služební cestu do hodinu vzdáleného San Luis, jsem cestou z práce tradičně navštívila supermarket Calimax, nakoupila maso na guláš a nechala ho naložit. Jak sousedkám chutnal!
14. 2. aneb Den Sv. Valentýna
V Čechách jsme tento den přijali jako svátek všech zamilovaných. V Mexiku se to netýká jen milujících dvojic, nýbrž všech mezilidských vztahů. Lidé si dávají drobné pozornosti na důkaz své lásky, přátelství a náklonnosti.
Den před Valentýnem finalizovala výroba valentýnských čokolád. I když pokulhávala daleko za původními plány, přece jen se nakonec všechno stihlo - pracovala jsem jako ďas, v kuse patnáct hodin, jen s jednou mezerkou na oběd, na který jsme vyrazili s Rebecou ven. Domů jsem jela až v jedenáct večer, když se mi z totálního vyčerpání udělalo zle (vinou neprospaných předchozích nocí..).
Na Valentýna jsem spala a spala, z romantické? večeře ve dvou sešlo a tak z ní sešlo i Rebece. Večer dorazil "MeMfi" a dali jsme si společný dlabec ve třech. Klábosili jsme dlouho do noci, jako tradičně.
Historie sv. Valentýna
Předchůdcem Dne Sv. Valentýna, jak ho známe dnes, byl římský svátek Lupercalia, který vznikl čtyři století před Kristem. Festival byl věnován Faunovi, římskému bohu zemědělství, a Romulovi a Removi, zakladatelům Říma. Měl být oslavou plodnosti a skýtal příležitost pro seznámení mladých mužů a žen. Dívky z celého města vložily do velké nádoby svá jména a každý chlapec si pak jedno vytáhl. Tato dvojice potom byla na celý rok spřízněna.

Po osmi stech letech církev tuto tradici ukončila s odůvodněním, že je krutá a nekřesťanská, a ve třetím století našeho letopočtu byl svátek Lupercalia nahrazen dnem Sv. Valentýna. Stalo se tak na památku stejnojmenného mučedníka, který zemřel 14. února roku 269.

Valentýn působil jako kněz za vlády římského císaře Claudia II. (268-270) a "proslul" opakovaným porušováním zákona, jenž mužům zakazoval sňatky (ve víře, že svobodní muži budou lepšími vojáky). Valentýn ovšem v tajnosti pokračoval v oddávání mladých párů a byl za to popraven.

Ve vězení, kde očekával rozsudek, jej navštívila slepá dcera žalářníka Asteria. Valentýn jí navrátil zrak a oba se spřátelili. V den popravy poslal vězeň dceře žalářníka děkovný dopis a připsal "Od tvého Valentýna".

Ostrov Catalina (11. 1. – 16. 1. 2006)

22. listopadu 2006 v 0:11 | Olguita Ollie Olča |  San Diego, ostrov Catalina (CA)
Po příletu z Guadalajary jsem si ještě na prodloužený víkend "odskočila" na americké území, do San Diega, abych se rozloučila s "babičkou kladenskou" Dvořákovou, která se vracela do Čech.. V baráku stejně bylo čoro-moro - přijela Gloria s Lubošem a dětmi, protože se taktéž vraceli zpět do Čech (ikdyž Luboš musel zpátky přes Hermosillo). Po baby-sittingovém dopoledni mě Rebeca hodila na čáru, kde mi zabavili pomeranč, co jsem si s sebou vzala k svačině. Amíci blázniví! Prostě ovoce nesmí do země, tak ani to na svačinu! :-) Měla jsem si na protest sednout a celej ho sníst - to mě ovšem v okamžiku překvapení nenapadlo.. :-)
V Calexicu mě měl čekat Tomas, který pro změnu Silvestra trávil v Čechách - chudák snad poprvé zažil českou zimu a že se tahle panu Mrazíkovi opravdu vydařila! Mamka mi po něm poslala pár drobností jako prášky, céda s obrázkama a jogurtový dressing od Knoru (nemaj ani v Mexiku ani v Americe). U přechodu jsme se naháněli víc jak hodinu, protože "mistr pilot" se rozhodl změnit plán. Hodinu a půl před setkáním jsme si domluvili místo i "způsob" - měl přijet autem - jedním nebo druhým!! Ale pánovi se zachtělo proletět, tak jsme tam běhali okolo hraničního přechodu jak dva cvoci - poté co jsem myslela, že tam na tom slunku rozteču! Už tam nešlo dál sedět!
Jako odškodnění jsem přijala pozvání na večeři do "Suplantation", restaurace zaměřené na saláty, těstoviny a spoustu jiných dobrot formou bufetu (aneb "zaplať jednorázový poplatek a sněz, co se do Tebe vejde"). Večer utekl jak voda a k Pepovi a Carmen jsem dorazila až dlouho po deváté.
Tomas se spletl a nemusel do práce, tak jsme hned ve čtvrtek, následující den, vyrazili na letecký výlet. Vzal mě na ostrov Catalina, který patří žvýkačkové společnosti Wrigleys Spearmit. Doplachtili jsme na něj malým modrým letadlem pro dva. Viditelnost ráno ani odpoledne nic moc, mezitím se to ale vcelku rozjasnilo a bylo se na co dívat… Na průzkum terénu jsme měli asi tři hodiny čas, tak jsme se vydali na kopec pozorovat oceán. Bylo to něco nepopsatelného - klidný a slunečný den, téměř sami dva uprostřed ostrova, kde je rajské ticho, téměř civilizací neporušená příroda a takřka řádná auta (myslím, že za celou dobu projela dvě až tři plus autobus, který spojuje letiště s "vesnickým" přístavem).
Opravdu nádhera! Na konec "romantického" dne přišla tečka v podobě večeře ve výborné mexické restauraci a návštěvy oblíbeného "Starbuck´s Coffee" … a opět jsem ke Dvořákovým dorazila pozdě! Ojojooooj! Opravdu není nad to bydlet sám a nemuset brát na nikoho ohled (jak jsem zvyklá)…. zrovna ve své kůži jsem se necítila..
Pátek i sobota probíhají více-méně v klidu domova, z Arizony na víkend do civilizace přijíždí "pan učitel" Aleš, aby se účastnil "rituálního" odvozu babičky na letiště do LA - hrajeme ping-pong, fotbal a basketball - s Vincou, Pepou a Tomasem, ovšem za doprovodu babičky.. V neděli nastává velké loučení, trhám se a jdu se "vybít do shopping-molu", na vánoční výprodeje a po náročném nakupovacím dni zaslouženou kávičku, jak jinak než od Starbuck´s Coffee" … a se zaspavším pracantem Tomasem.
Pohodový víkend utekl jak voda a v pondělí se vracím s Alešem na čáru. 16. 11. mají Amíci státní svátek Martina Luthera, tj. volno. Po cestě samozřejmě blázním a musím fotit poušť a kaktusy - byť jen "Ocotiyas?".. Po společném obědě i s Rebecou v čínské restauraci Golden Dragon se naše cesty opět rozpojují - Aleš pokračuje do své pouště a my se suneme do té "naší" mexické..

Tequila (7. 1. 2006)

30. srpna 2006 v 18:29 | Olguita Ollie Olča |  Tequila, Jalisco
Město Tequila se nachází kolem čtyřiceti kilometrů od Guadalajary a byl by hřích nevydat se tam! Sehnala jsem exkurzi za výhodných 200 pesos na osobu, což je pětina obnosu za "Tequila Express Tour", tj. výlet vláčkem, kde člověka opijou už na nádraží v Guadalajaře.. :-) Rozhodující byl však v tomto případě odlet letadla zpět do Mexicali, krylo se nám to a díky nedůvěřivosti (na místě) v mexickou dochvilnost jsme se raději vydali autobusem, což rozhodně stálo za to!
Nejprve nám zastavili na poli, kde jsme shlédli přípravu agáve k exportu do tequileríe, mohli jsme ji syrovou ochutnat, potěžkat a vše řádně "zfotodokumentovat". Poté následovala prohlídka náměstí města Tequila (které má jen tak mimochodem stejný počet obyvatel jako Karlovy Vary, tj. 60.000) a pak již odborná prohlídka podniku José Cuervo, jednoho z nejznámějších a nejproduktivnějších vývozců velmi kvalitní tequily vůbec. Takzvaná "La Rojeňa" působí na trhu od roku 1795 a denně se tu vyrobí neuvěřitelných 125.000 litrů! Výklad jsem absolvovala ve španělštině, ačkoli se nabízela i angličtina. Měla jsem z toho trošku strach, ale rozuměla jsem výborně.. :-) A teď se pokusím všechno shrnout v následujících odstavcích..
"Tequila" se vyrábí zkvašením a destilací šťávy extrahované z "piňa de agave azull" ("srdce modré agáve"). Agáve do potřebné, několikametrové, výšky dorůstají 8-12 let. Jejich "srdce" trochu připomínají ananas a váží v průměru 50 kg (v rozmezí 40-60 kg). Na jeden litr tequily se spotřebuje 7 kg agáve.
Když rostlina dozraje, listy se osekají, srdce se peče při určitých stupních v kamenné nebo cihlové troubě do té doby, než změkne. Pak se měkká hmota rozdrtí a vymačkaná šťáva se smíchá s vodou, nechá se zkvasit a poté se dvakrát destiluje. Výroba pravé tequily je regulována státem a je povolena pouze v Mexiku, v několika provinciích v okolí Guadalajary.
Kvalitní tequila zraje jako víno v dřevěných sudech - dle doby zrání pak rozlišujeme 4 druhy tequily:
1. "TEQUILA BLANCA" - bílá - zraje pouhé 2 měsíce, tzn. že nestihne chytit barvu ani chuť dřeva
2. "TEQUILA JOVEN" - mladá - zraje od dvou měsíců do jednoho roku
3. "TEQUILA REPOSADA" - uleželá - zraje kolem dvou let
4. "TEQUILA AŇEJA" - archivní - zraje až tři roky (jak praví NOM, "Norma Oficial Mexicana", která určuje normy a přesný postup výroby)
Kvalitní tequila také nestéká po skle, nýbrž na něm zůstává (a podle toho se ta kvalitní údajně i pozná..). Při letmém přičichnutí ke sklence s tequilou lze cítit nasládlou vůni upečené agáve, při čichnutí shora alkohol a při čichnutí k protější stěně sklenky pak vůni dřeva.
Krom tequily se v Mexiku můžete setkat s dálšími specialitkami - mezcal a pulque..
"Mezcal" je specialita z Oaxacy a dalších oblastí v centrálním Mexiku. Také se vyrábí ze šťávy agáve, z "agáve maguey", ale na rozdíl od tequily spíše dusí, tradičním způsobem ve velkých jámách s horkými kameny. Mezcal má výraznější chuť i aroma a na rozdíl od tequily, která je čirá, má nahnědlou barvu. V Oaxace se do lahví s mescalem přidává červ zvaný "gusano" (ve skutečnosti je to larva motýla, která se živí rostlinami agáve).
Mezcal i tequila mají stejný obsah alkoholu, asi kolem 50%. Oboje se obvykle pije z malých skleniček, případně se špetkou soli a citronem (na hřbet ruky, asi mezi palec a ukazováček … ale to všichni dobře známe, že ano.. :-))
"Pulque" je další tradiční nápoj vesničanů v centrálním Mexiku, tj. zkvašená šťáva z různých druhů agáve, která má mléčnu barvu a nasládlou chuť. Pulque nevydrží dlouho a proto se konzumuje pouze čerstvé.
Konzumaci alkoholických nápojů tradičně v Mexiku doprovází: "Arriba - abajo - al centro - adentro!" (Nahoru, dolů, doprostřed a dovnitř!)

Pyramidy Teotihuacánu

26. srpna 2006 v 22:07 | Olguita Ollie Olča |  Teotihuacán - místo, kde se lidé stali Bohy
Severně od Mexiko City leží Teotihuacán, jehož pyramidy budí i po mnoha staletích respekt a úctu. Město bylo založeno před dvěma tisíci lety neznámým národem. Když přišli do Mexické vysočiny Aztékové, našli zde pobořené, bezejmenné město, ležící v troskách déle než 600 let. Nazvali jej Teotihuacán, což v aztéckém jazyce znamená "místo, kde se zrodili bohové".
Bylo to první velké město na západní polokouli, s populací nad 200 000 obyvatel a rozlohou 11 km2. V době největšího rozkvětu kolem r. 500 čítalo více obyvatel než tehdejší Řím. Jeho architektura a symbolika kopírovala umění Toltéků a Aztéků. Sem se sbíhala procesí věřících i obchodní stezky, jak je patrné z předmětů pocházejících ze všech oblastí Mexika nalezených v jeho rozvalinách. Město však nemělo žádná opevnění, a to pravděpodobně dopomohlo k jeho zániku. Archeologové totiž objevili stopy obrovského požáru a násilného ničení obřadního centra kolem roku 700, následkem čehož se zřejmě obyvatelé kvetoucí město opustili. Zříceniny zarostly tak bujnou vegetaci, že španělští dobyvatelé, kteří se sem v 16. stol. dostali, si jich málem ani nevšimli.
Pyramidu Slunce a Pyramidu Měsíce spojuje proslulá, dalo by se říci "obřadní", "Calzada de los Muertos" (Třída mrtvých, tj. 39 m široká a 4 km dlouhá promenáda). Uprostřed ulice stojí Ciudadela, opevněné čtyřúhelníkové nádvoří s "Templo de Quetzalóatl" (chrám Boha Quetzalcóatla). Celé nádvoří je lemováno ceremoniálními obřadišti. Část původního chrámu zaujímá malá pyramida, do které lze vstoupit z pravé strany. Schodiště je lemováno hlavami hadů, jejichž těla se vlní podél základny. Zdi jsou pokryty hranatými hlavami božského Opeřeného hada s bílými tesáky a kulatýma očima boha deště Tláloca i škeblovými a lasturovými vzory. Celá Calzada de los Muertos je vroubena kamennými základy chrámů. Za časů Aztéků byly tyto pomníky poryty hlínou a proto se dlouho myslelo, že se jedná o hrobky - k mylnému úsudku napomohlo i jméno ulice. Ve skutečnosti se jedná o grandiózní otevřené katedráli natolik velké, aby mohli pojmout až tisíce věřících, kteří se v posvátné dny do svatyní hrnuli.
"Pirámide del Sol" (Pyramida Slunce) po pravé straně sloužila jako oltář. Pyramida dosahuje výšky 64,5 m a každá její strana základny měří 221 m. I v dnešních dobách si není těžké představit úžas a úctu věřících, kteří stáli na úpatí svatyně a za zvuku trubeka bubnů zbožně vzhlíželi ke knězi na vrcholku pyramidy. Mohutnost pyramidy, sestavené z 3,5 milionů tun hliněných cihel sušených na slunci, je zdrcující. Pyramida byla postavena kolem roku 100 n. l. holýma rukama tisíců nádeníků, bez pomoci kovových nástrojů, zvířat a kol. Pyramida, stejně jako ostatní budovy, byla pokryta silnou vrstvou vápenné omítky, která byla dokonalým povrchem pro nástěnné malby nebo jen barevný nátěr. Kámen zůstal skryt očím a to, co dnes vidíme pouze jako ruiny okrové barvy, bylo kdysi pro obyvatele oné epochy městem plným barev. Většina maleb znázorňovala náboženské ideje této kultury. Použité barvy byly jasné, bez přechodových odstínů - nejjasnější je zelená, barva nefritu, modrá barva vody a často se vyskytovala rudá barva krve, a to i na šatu kněží a při obětech, jako opravdová krev. Tváře božstva často kryje nefritová maska. Díkdy příkrým stupňům pyramidy je výstup po 247 schodech snadnější než sestup dolů, navíc na každé zastávce namáhavého výstupu čekají neúnavní prodavači fléten a "zaručeně pravých" sošek. Snaha je však odměněna nádherným výhledem na majestátný Teotihuacán, při němž jsou zřejmé geometrické travnaté bloky jižně za citadelou, které dávají tušit rozsáhlost doposud neodkrytého města. Na nejvyšším stupni pyramidy stál původně dřevěný chrám, zničený Španěly při dobývání. Pyramida byla postavena na místě rituální svatyně - 100 metrů dlouhá jeskyně byla Aztéky označována za místo zrození Slunce, a snad i vesmíru.
"Piramide de la Luna" (Pyramida Měsíce) má své místo na konci obřadní cesty. Je 45 m vysoká, ale protože stojí na vršku, její vrchol téměř dosahuje úrovně Pyramidy Slunce. Poblíž se nalézají honosná obydlí kněží a šlechty. "Palacio del Quetzalpapálotl" na západě má dvě nádvoří, která jsou přístupná po schodišti střeženém hlavou obrovského hada. Sloupy nižšího nádvoří zdobí reliéfy představující ptáka, quetzala a motýla, jehož náhuatlské označení "apálotl je překvapivě příbuzné francouzskému papillon nebo italskému papavero. Prázdné oční důlky byly původně vyplněny obsidiánem, stopy barev červené, zelené a modré jsou stále ještě patrné. Celé město muselo přímo zářit barvami.
Teotihuacán je pozoruhodný zvláště díky velmi dobře zachovalým nástěným malbám. Zdi "Palacio de los Jaguares" (Paláce jaguárů) zdobí jaguáři a "Templo de Caracoles Emplumados" (Chrám opeřené lastury) je zkrášlen papoušky a lasturami. Nejživější a nejrozsáhlejší malby jsou v komplexu "Tepantitla" poblíž parkoviště u Pyramidy Slunce. Jedna scéna líčí dovádějící plavce na jezeře, jiná zachycuje hráče s míčem a modrými pálkami.
Ruiny Teotihuacánu jsou přístupné denně od 7:00 do 18:00. Vstupné od pondělí do soboty je 18 pesos, v neděli je vstup zdarma, za videokameru se připlácí 25 pesos.

Mexiko - Baja California (trocha faktů)

26. srpna 2006 v 20:41 | Olguita Ollie Olča |  Mexiko - Baja California (trocha faktů)

M E X I K O

Rozlohou 1.987.183km2 dosahuje Mexiko zhruba poloviční velikosti západní Evropy nebo pětiny rozlohy Spojených států. Hranice se severním sousedem je dlouhá 3 326 km, pobřeží s Tichým oceánem a Mexickým zálivem dosahuje délky téměř 9 500 km. Na jihu sousedí země se státem Belize a Guatemalou. Mexiko je hornatá země, polovina země leží výše než 900 m nad mořem a sopečné vrcholy se tyčí do výšek nad 5 000 m - nejvyšší, Pico de Orizaba, dosahuje výšky 5 700 m.
Počet obyvatel dosáhl devadesáti tří milionů, z čehož 88 milionů tvoří mesticové (míšenci Evropanů a indiánů) a zbývajících 5 milionů jsou indiáni. Devadesát pět procent obyvatelstva je římskokatolického vyznání. Růst populace se zpomalil, z 3,5 procenta klesl na současná 2 procenta ročně.
Hlavní město: Mexico City (27 milionů obyvatel), největší města: Guadalajara (5,5 milionů), Monterrey (3 miliony), Acapulco (2,8 milionů), Puebla (2 miliony), Tijuana (1,5 milionů)
Federativní republika Spojené státy mexické byla vyhlášena na základě ústavy z roku 1917. Sestává z 31 států a federálního okrsku (Distrito Federal) s hlavním městem. Prezident je volen na šest let a pouze na jedno volební období. Poslanci parlamentu jsou voleni na tři roky a senátoři na šest let. Od roku 1930 patřila k nejsilnějším politickým stranám v zemi revoluční strana - Partido Revolucionario Institucional (PŘI), ta však v roce 2000 prohrála volby, kdy větší podporu voličů získala strana Partido Acción Nacional (PAN).
Třicet procent obyvatelstva se zabývá zemědělskou výrobou, především pěstováním kávy, bavlny, ovoce a zeleniny na vývoz. Přesto se základní plodina - kukuřice - musí dovážet, aby se plně pokryly potřeby domácího trhu. Průmyslovou výrobou - kam patří převážně výroba oceli, automobilů, chemických produktů, textilu, oděvů a montáž elektronických polotovarů pro zákazníky v USA - se zabývá více než polovina pracujících. Mexiko se řadí na čtvrté místo na světě v produkci ropy se zásobou 67 miliard barelů. V těžbě stříbra a dalších minerálů zaujímá světový primát. Turistické agentury každoročně přilákají do země více než 19,3 milionů návštěvníků, kteří zde utratí 800 milionů dolarů.
Historické mezníky:
1000 - 300 př. n. l. - rozkvět civilizace Olméků, první civilizace a základy kultury předkolumbovského Mexika
300 - 800 - věk klasických předkolumbovských civilizací Mexika (Teotihuacán, Mayové, Zapotékové) a velkého uměleckého a intelektuálního rozmachu
900 - 12|30 - Toltékové založili hlavní město Tollán a po pádu Teotihuacánu ovládali většinu centrálního Mexika. Jejich vliv se šířil všemi směry až po Yukatán, zvláště v mayském městě Chichén Itzá
1350 - 1519 - Aztékové ovládají z hlavního města Tenochtitlánu celé střední a jižní Mexiko
1521 - Hernán Cortés dobyl Mexiko pro španělskou korunu
1521 - 1821 - Španělé ovládají kolonii prostřednictvím řady vícekrálů, Církev iniciativně obrací indiány na křesťanskou víru. Jsou objevena velká naleziště stříbra, která činí ze Španělska nejbohatší zemí v Evropě
1810 - Otec Miguel Hidalgo rozpoutává národně osvobozenecký boj proti Španělsku
1821 - Augustin de Iturbide získává pro Mexiko nezávislost a krátce nato se stává císařem
1823 - 1861 - Období politických zmatků a občanských válek
1848 - Mexiko je poraženo se Spojenými státy a ztrácí více než polovinu svého území
1862 - 1864 - Francouzská invaze do Mexika a vyhlášení Maxmiliána Habsburského císařem. Poražen mexickým národním hnutím pod vedením Benita Juáreze.
1876 - 1910 - Mexiku vládne diktátor Porfrio Díaz, jenž podporoval zahraniční investory, zvláště při výstavbě železnic
1910 - 1929 - Mexická revoluce volající po reformách v zájmu sociální rovnosti a brojící proti znovuzvolení do úřadu prezidenta
1938 - Lázaro Cárdenas zabavuje majetek amerických a britských naftařských společností, znárodňuje železnice a doly
1988 - 1999 - Politické volební reformy oslabily vládu jedné strany
2000 - První přímá volba prezidenta na celém území Mexika
BAJA CALIFORNIA
Kalifornský poloostrov - Baja California - je svět sám pro sebe. Poloostrov odděluje od hlavního pobřeží Mexika Kalifornský záliv. Baja však není zcela mexická. Je kuriózní směsicí kultur, kde nejjižnější bod - Cabo San Lucas - vyhlíží jako pouhá enkláva Jižní Kalifornie, ležící hned za jejími severními hranicemi. Je to země velikých kontrastů, jakými jsou světě zelená golfová hřiště obklopená vyschlou pouští nebo luxusní letoviska vystavěná na území, která v minulosti sloužila jako útočiště pirátů a vyvrhelů.
Baja dokázala zvítězit i nad Cortézem. Ten sice dorazil na poloostrov již v roce 1535 a o něco později se tu pokusil založit osadu, leč bez úspěchu. Až jezuitští misionáři, kteří se roku 1697 usadili v Loretu, zde zřídili misii. Byla první z následného řetězce dalších, založených téměř o 100 let později na pobřeží Alta California, jak se toto území tehdy nazývala mexická vláda. Baja se otevřela turistickému ruchu jako tajné rybářské místo, které na svých soukromých luxusních jachtách či v letadlech navštěvovaly hollywoodské hvězdy, např. John Wayne, aby zde sváděly zápasy s velkými mečouny a dalšími mohutnými rybami.
Do roku 1973 odkrylo tajemství této téměř nedotčené, drsné krajiny jen pár dobrodruhů, kteří se sem odvážili proniknout, aby lovili zvěř, chytali ryby, surfovali, sbírali zkameněliny či pozorovali ptáky. Teprve pak byla otevřena 1.700 km dlouhá hlavní dopravní tepna, která protíná celý poloostrov od Tijuany na severu až k Cabo San Lucasu na jihu. S okolním světem Baju spojuje několik leteckých linek. Na skvělých plážích vyrostly velkolepé moderní hotely s veškerým komfortem a možnostmi sportovního vyžití. Navzdory všemu si však Baja dokázala udržet svou idyličnost a ještě stále zůstává oázou klidu a pohody a rájem pro cestovatele-dobrodruhy.

Mexická kuchyně aneb co jídlo, to "žrádýlko"

26. srpna 2006 v 15:18 | Olguita Ollie Olča |  Mexická kuchyně
Španělé se vydali do Mexika najít zlato a objevili spoustu nových chutí. Většina toho, na čem si dnes u mexické kuchyně pochutnáváme, se od začátku 16. století příliš nezměnila. Jelikož si tenkrát Cortéz s sebou nevzal žádné ženy, zůstala mexická kuchyně nedotčena a odráží vlastně to, čím se kdysi živili Aztékové.
Dle posledních výzkumů patří právě mexická strava mezi nejzdravější a nejdietnější jídlo vůbec. Základ této kuchyně tvoří zelenina, ovoce a luštěniny. Pouze jako doplněk zde slouží pečivo z kukuřičné mouky.

Počátky mexické kuchyně najdeme už v kulturách Aztéků, starých Mayů a Zapotéků. Již tyto národy pěstovaly kukuřici, hlavní surovinu pro výrobu každodenních tortill, velmi tenoučkých placek z nakynutého těsta, které si předci dnešních obyvatel pekli místo chleba či si je plnili různými směsi rajčat, fazolí a masa.

Dnešní mexická kuchyně je velmi pestrá a proměnlivá. Vznikla spojením původní indiánské kuchyně a evropských vlivů. Hlavní, a většinou jedinou, potravou dnešních obyvatel Mexika zůstávají kukuřice, fazole, papriky a rajčata. Maso bývá vyjímečnou potravní složkou, mnohdy podávanou jen jako součást náboženských rituálů. Mnoho pokrmů přicházejících na stůl pod stejným názvem se v jednotlivých restauracích často připravují za použití odlišných ingrediencí, které jsou všechny k dostání na místních trzích (tanguis). Záleží prostě na tom , ve kterém kraji pokrm jíme.

Hlavní suroviny mexické kuchyně:

Základ mexické kuchyně tvoří zelenina (hlavně rajčata, papriky, tykve, okurky, květák, kedlubny, petržel atd.), exotické ovoce (mango, avokádo, papája, opuncie, chayote, banány, citrusové plody, batáty) a luštěniny (fazole a sója). Téměř vše se připravuje s cibulí a česnekem.

Kukuřice

Kukuřice na rozdíl od obilí neobsahuje lepek - tudíž je lépe stravitelná a je vhodná i pro bezlepkovou dietu. Mimo to kukuřice obsahuje vcelku velké množství vitamínu C a kyseliny listové.

V Mexiku se pěstuje mnoho druhů kukuřice. Běžné jsou "kan" - žlutá, "tsah" - červená, "sak" - bílá, "ik" - černá, "bola" - kulatá a "pacha" - plochá. Velice často se používá také kukuřice pukancová na pražení. Bílá kukuřice "elote" se pro své velké bílé zrna nejčastěji používá do tortilly.

Papriky

Papriky - aztécky "chile", odtud je anglický výraz chili nebo chilli. V Mexiku se běžně používá asi stovka druhů. Většinou se používají jako pečené, nebo sušené a rehydratované.

Velice populární jsou v Mexiku papriky - "jalapeňo". Nakládají se do kyselého nálevu s cibulí a mrkví ("adobo") či do nálevu ze šťávy z rajčat a nebo se udí (uzeným se říká "chipotle"). U nás je můžeme nahradit tzv. maďarskými zelenými dederony. Japaleňo papričky jsou velice pálivé (odborníci je hodnotí dle mexické devíti bodové stupnice pálivosti číslem 5-6), ale chutnější - jejich slupka se téměř rozplyne na jazyku. Feferonky podle této stupnice dosahují pálivosti maximálně čísla 3. Nejpálivější papriky se stupněm 9 jsou yukatánské zelené až žlutočervené zmačkané "habaneros".

Rajčata

- aztécky tomatl. Známe několik druhů. Nejznámější jsou tzv. červená ("jitomate"), která však nejsou pouze červená, ale i žlutá a oranžová, různých tvarů a velikostí. Tyto červená rajčata tvoří základ mexické kuchyně. Jsou velice oblíbená pro svou chuť, ale i vysoký obsah antioxydantů, vitamínu C, draslíku a kyselinu listovou. Dalším druhem jsou tzv. zelená rajčata ("miltomate") - je to odrůda rostliny u nás známa jako mochně židovská třešeň.

Fazole

Fazole - (španělsky "frijoles"), známe mnoho druhů. V mexické kuchyni jsou nejoblíbenější velké červené a černé. Upravují se na mnoho způsobů. Nejtěžší je fazole správně po mexicku uvařit. Fazole máčíme přes noc ve vodě, vodu nesléváme, ale necháme ji všechnu vsáknout do fazolí. Nesmíme zapomenout na to, že se fazole solí až po změknutí. Rychleji lze fazole připravit následovně: přebrané a propláchnuté fazole dáme do hrnce, přidáme dvojnásobné množství vody, přivedeme do varu a na dvě hodiny odstavíme. Pak je normálně uvaříme, v papinově hrnci jsou i za 8 minut.

Tykve

Tykve - (aztécky - "tecomate", španělsky - "calabaza") v mexické kuchyni se používá velké množství druhů - tykve obecná, muškátová, velkoplodá, cukíny, tykve banánové, bradavičnaté, špagetové, dvoubarevné, patisony, dýně, baklažány atd. Mezi nejoblíbenější patří cukety a patisony a potom také cukrový meloun, který také řadíme do této skupiny. Kromě samotných plodů se v této kuchyni uplatňují i květy a listy tykví.

Maso

Nejčastěji se můžete v této kuchyni s hovězím masem (a to hlavně na severu!), ale výjimkou není ani vepřové, kuřecí, krůtí, ryby či maso z divokých králíků, prasátek pekari či běloocasých jelínků . Specialitou mexické kuchyně je pásovec armadillo či leguán. Kromě syrové podoby se můžete s masem setkat například v podobě pražené vepřové kůže a klobás (jsou měkké na rozdíl od našich). Obyvatelé Mexika tyto druhy masa konzumují v určité rovnováze, tudíž nezatěžují svůj organismus velkým množstvím tuku.

Koření v mexické kuchyni

Sem patří petržel, římský kmín, vanilka, chilli, organum, nové koření, epazote, azafrán, koriandr, skořice atd.

Základ mexické kuchyně tvoří:

Tortilly

- kukuřičné placky. Podávají se skoro ke každému jídlu. Jejich příprava je složitá, proto se prodávají jako polotovary, které je možné někdy dostat i u nás. Pečou se nasucho na tálu, nebo se smaží v hlubší vrstvě oleje. Je možné je různě tvarovat, přehnutím získáme tvar mušle pro tacos, prolamováním okrajů dostaneme tvar misky. Normální kukuřičné tortilly mají asi 12 až 15 cm v průměru, burritos se dělají z moučných tortil o průměru až 30 cm. Z černé odrůdy kukuřice, zvané "ik", se dělají černé tortily. Hotové tortilly by měly být vláčné, horké, lehce opečené, s bublinami a s charakteristickou vůní.

Na severu Mexika a v Texasu jsou populárnější moučné tortilly ("tortillas de harina"), podobné arabským plackám, které se u nás také dostanou a mohou moučné tortilly nahradit.

Nejoblíbenějším předkrmem jsou "nachos" - kukuřičné chipsy, které se namáčejí ve spoustě druhů omáček a dipů.

Mole

Typické mexické omáčky vycházející s indiánské tradice - smíchané s mletým masem. Základem těchto omáček jsou chilli papričky. Výroba správné mexické mole trvá i několik dnů.

Chiles

Za pravé mexické chile můžete považovat různé směsy masové, zeleninové, fazolové ... jediné co tyto směsy spojuje je paprikový základ a pálivé chilli papričky. Aby Vaše chiles bylo skutečně mexické, musíte použít oloupané papriky - papriky se pečou a když z nich oloupete slupku jsou voňavější, chutnější a vláčnější. Papriky se loupou následujícím způsobem: omyté a osušené papriky se stopkami opečeme (v troubě nebo na roštu) při vysoké teplotě. Až budou papriky opečené ze všech stran do hněda, dáme je do studeného hrnce a přikryjeme pokličkou. Dáme-li je tam ještě vařící v hrnci se nám hezky zapaří. Poté je směrem od slupky můžeme ostrým nožem oloupat.

Mexické stravování..

Mexiké jídlo, každý si pod tímto pojmem představí velmi palivá jídla a asi první zástupce bude "Chili con Carne" (maso s chilli). Mexická kuchyně je velmi různorodá. Většina jídel není pálivá, ale ke všemu se podávají salsy, které někdy stojí za to a je jen na vás co snesete. Z mezinárodních kuchyní v Mexiku zdomácněla italská kuchyně. Snad v každé hospodě najdete na jídelním lístku, pokud ho mají, nějaké špagety s tomatovou omáčkou, rybami, česnekem nebo s fazolemi. V dražších hotelech a restauracích se najíte "po evropsku" a společnost vám budou dělat Evropané.

Snídaně
Asi je to vysokými teplotami, které panují v Mexiku přes den, že na snídani se tam klade velký důraz. Celé rodiny chodí na společnou snídani. Všechny comedory (jídelny), jugerie, taquerie a restaurace mají otevřeno. Pokud půjdete do hotelů nebo do restaurací, budou tam mít snídaňové menu, kde naleznete ovocné saláty, toasty s máslem a marmeládou a vejce dle chuti. Favoritem mezi vejci jsou "huevos mexicanos" neboli mexická vejce, je to jakási obdoba našeho leča, místo paprik se používají chili papriky. Dalším velmi typickým způsobem úpravy vajec jsou "huevos rancheros", což jsou volská oka (až dost tekutá) na kukuřičné tortille podávané v ostré omáčce z papriček jalapeňos a zelených rajčat.

V jídelnách a bufetech se ke snídani podává to, co po celý den. Např. "tortas", tj. velká houska rozkrojená, opečená a plněná dle vlastního výběru: sýrem, šunkou, vejcem, kuřetem,.. Asi "nejšílenější je "Torta Cubana", ta je plněná snad vším včetně párku. Kdo to sní, už se nezvedne. Torty jsou dost velké a když si je necháte rozpůlit, stačí bohatě pro dva. Dalšími dobrotami jsou "quesadillas" (tortilly s pěkně rozpečeným sýrem, podávané se salsou) a "sinchronizadas" ( to samé, jen je tam navíc šunka). Lze vybírat vybrat z různých sendvičů. Milovníci sladkého si rovněž přijdou na své - velký výběr sladkého pečiva.

Obědy a večeře
Mexické polévky jsou naprosto úžasné! Mají zde základní dva typy. "Sopa" bývá většinou vývar (s vyjímkou "Sopa Azteka" či "Sopa de frijole" což jsou hutné fazolové polévky ). Přes den se na hlad dají doporučit např. zeleninová polévka ("sopa de verduras"), česnečka ("sopa de ajo") nebo cibulačku ("sopa de cebolla"), které navíc doplňují tekutiny.
Druhým typem jsou "Cremas", tj. bílé polévky, je jich široká škála - např. s chřestem, se žampióny, s bramborami, se sýrem.

Klasickým mexickým jídlem jsou "tacos", nedivte se, že to pokaždé vypadá trochu jinak a vřele to doporučuji. Tacos jsou kukuřičné (tvrdé) placky, nejčastěji ve tvaru mušle, bývají naplněny hovězím, vepřovým, kuřecím či rybím masem a jsou hojně obložené cibulí a zeleninou.
Dalším zástupcem, který najdete všude jsou "enchiladas", tj. tortily plněné dvěma druhy sýrů, podávané v omáčce s jalapeňos papriček, někdy se podávají i s masem nebo rybou.
Rozhodně nelze neochutnat "guacamole", což je předkrm připravený s avocáda, česneku, cibule, příp. chili papriček a rajčat a je podávaný s kukuřičnými chipsy.
Další známou věcí jsou "fajitas", nejčastěji připravované z hovězího masa. Mají to být grilované kousky hovězího, ale pravda je, že občas to připomíná roštěnku v omáčce, ale je to dobré.

"Chilaquiles" jsou dozlatova osmažené kukuřičné chipsy v omáčce z rajčat, cibule, česneku, chili serrano, posypané sýrem a smetanou.
"Tamal Azteca" - tortila plněná černými fazolemi, kuřetem, česnekem, oregánem a papričkami.
"Tamales de carne" jsou také velmi rozšířené, prodávají se i na ulici a stojí to za ochutnání. Mohou mít různé náplně. Těsto z kukuřičné mouky se plní masem a vaří a podává se zabalené v listu kukuřice ( obdoba "plněných knedlíků").

"Tlayudas" jsou tortily s pastou z černých fazolí, kuřetem a omáčkou Mole (specialita Oaxackého kraje).
Pokud máte už dost placek a tortil, můžete si dát maso. Kuřata, ryby nebo játra se podávají v omáčce " a la mexicana", což je omáčka s česneku, rajčat, paprik a cibule. Jako přílohu rýži nebo "papas fritas" či "papas a la francés", což jsou hranolky, ale připravované z čerstvých brambor.

V každém městě do jídla dávají jiné ingredience. Pokud nemluvíte španělsky, naučte se alespoň co nemáte rádi, ušetříte si perné chvíle nad talířem.

Hygienici varují, konzumace jídel na ulici může způsobit střevní potíže..


Guadalajara, Jalisco (4. 1. – 7. 1. 2006)

26. srpna 2006 v 14:13 | Olguita Ollie Olča |  Guadalajara, Jalisco
Už v šest hodin ráno strašíme na prazvláštně uspořádaném mexicalském letišti, vypadajíc spíš provizorně.. Když už si myslím, že mám veškeré odbavení za sebou a celá vykulená a rozespalá se sunu kupředu, abych nasedla do letadla, nechtěj mě nechat jít. Rebeca mi utekla v předvoji a neviděla, že mě jakási Mexičanka z odbavení nechce vpustit na runway, ač jsem měla veškeré formality v pořádku, vč. zaplaceného turistického poplatku. Sebrala mi pas a už jsem téměř s výletem loučila, neboť motory našeho letadla běžely na plné obrátky. Vše dobře dopadlo, let jsem nezmeškala a dokonce jsem měla to "štěstí" užít si silných turbulencí.. no nic moc.. :-)
Do exkluzivního pětihvězdičkového hotelu Hilton o dvaadvaceti patrech dorážíme kolem poledne a bydlíme v patnáctém. Rebeca (která mě načerno, byť s vědomím šéfa, ubytovala k sobě na pokoj) musí odpoledne na pracovní meeting, tak jdu prozkoumat okolí (kongresovou část města)… zapadla jsem však v prvním obchodním centru do net-kavárny, abych podala zprávy domů.. doma mínus dvacet, v Guadalajaře něco kolem pětadvaceti nad nulou.. Můj bratr sova, Lubánek, online, navelel mě na icq, úplně bych ho byla zapomněla používat! Díky sedmi až devíti hodinovému časovému posunu jsem nikdy nikoho online nechytla, až teď brašulínka! Barvitě jsem se bavila a když jsem po dvou hodinách opustila kavárnu, vznášela jsem se jak v oblacích, po měsíci jsem zase mohla "aktivně" použít češtinu - usmívala jsem se na všechny strany, až se za mnou nejedna hlava otočila.. :-)
Hned večer se mi opět udělalo šoufl a tento pocit mi setrval po celé čtyři dny - pravidlo č. 1: čím víc na jih, tím víc šoufl. Každý večer jsem se účastnila pracovních večeří a tvářila se jako expert z Evropy, který se přijel sdružovat s farmaceutickou společností Janssen, pro kterou Rebe pracuje.. výsledkem konzumace zdarma.. :-) skamarádila jsem se nejen s většinou Rebečiných kolegů, hlavně s jejími nadřízenými (především se šéfem Raulem), čemuž jsem byla opravdu ráda, neboť jsem měla jeho oficiální svolení Rebeku doprovázet kamkoli a hlavně po zbytek pobytu v Mexiku jsem dostávala spolupozvání i na různé mimopodnikové akce.. :-)
Guadalajaru jsem se rozhodla probádat pěšmo, záhy jsem však zjistila, že jsem se spíš pustila do mírně šíleného dobrodružství, neboť šoféři řídí jako blázni a nenechají chodce přecházet. Chodníky (kupodivu existují) u křižovatek, především u kruhových, záhy mizí a kdesi za nimi se pět zjevují - ale jak ubozí chodci mají přelézt na druhou stranu, to už nikde nepíšou, a hlavně to nikoho nezajímá. Vrhám se tedy statečně a stejně drze do provozu, spoléhajíc na štěstí, a přebíhám odhodlaně jako srna..
Centrum se jeví nekonečně daleko, mé břicho bublá a vypadá jak načasovaná bomba - záhy se tedy záměr pohodové procházky po historické Guadalajaře mění na "tour de toilet", přesto se však nevzdávám a vytrvale pátrám po katedrále, abych si najala drožku (jak doporučuje můj kapesní průvodce). A jak tak pátrám, vůbec nelituju, že jsem se nevrátila na hotel, kolem dokola je k vidění spousta architektonických skvostů, od typických mexických domečků, přes koloniální paláce až po gigantické kostely, zkrátka nádhera. Omámená celou tou krásou jsem centrum prolezla křížem krážem a pěšmo jsem si prohlídla vše "nejdůležitější" a turisticky nejcennější. Úplně na závěr jsem se dopátrala i té katedrály s drožkou, která mě povozila po již "známých" místech. Navíc mě zavezla k památníku "MINERVA", který pro Guadalajaru a celý stát Jalisco znamená totéž co pro Prahu a Čechy sv. Václav.
"Guadalajara" aneb "Město růží", jak metropoli o 5,5 miliónech obyvatel domorodci "Tapatíos" sami rádi nazývají, je druhé největší město Mexika se rozkládá na mírně se svažující rovině v příjemné výšce 1550 m nad mořem. Okružní prohlídku města se doporučuje začít u katedrály, která je obklopena čtyřmi náměstími. Za vidění stojí Plaza de Armas s překrásným hudebním pavilonem z tepaného železa z 18. st., regionální muzeum Guadalajary, Hospicio Cabaňas (bývalý sirotčinec a nynější kulturní centrum), Mercado Libertad (dvoupatrová městská tržnice se spoustou koženého zboží, jež se právě v hlavním městě Jalisca vyplatí pořídit). Za návštěvu určitě stojí návštěva předměstí San Pedro, Tlaquepaque.

Tlaquepaque

Zde se nachází uličky plné těch nejlepších obchodů nabízejcích vše, co souvisí s uměním, řemeslnou výrobou, nábytkem a šperky. Tlaquepaque však bylo vždy proslulé především svou skvělou keramikou a tak tomu je i doposud. Ve středu náměstí (bývalé samostatné vesnice) se rozkládá "El Parián", kde v podvečer vystupují nejlepší skupiny mariachi.
A právě v Tlaquepaque a městské tržnici jsem utrácela jsem jak utržená ze řetězu - to, co jsem ušetřila na ubytování a jídle, jsem urvala za dárky, stříbro a tequilu … a typické mexické, rancherské, sombrero. Přímo v El Parián mi Rebeca nechala namalovat portrét - a pokud snad někoho zajímá, jak to dopadlo, nechť si řekne mojí mamince, ráda Vám ho ukáže.. :-)
Poslední den jsme si udělaly výlet do Tequily (viz. kapitola Tequila, Jalisco) a pak už jsme to měly hodně knapp, aby nám nefouklo letadlo. Díky totální obsazenosti letu jsme s Rebekou nemohly sedět vedle sebe, ona jako VIP (díky velkému počtu nalítaných kilometrů) dostala sedadlo v první třídě. A tak si tak přiletíme do Mexicali, vesele si vykračuji se svým novým sombrerem na hlavě a buchho - "migra" zase dělá problémy a nechce mě vpustit na mexické území…
Jakási frustrovaná ženská řve, kam chci, co tam chci dělat a s kým letím. V klidu jí odpovídám, že jsem byla na výletě v Guadalajaře se svou kamarádkou, u které bydlím. A jakto, že ji nemám vedle sebe. Tahle mexická fúrie se prostě rozhodla, že mi znepříjemní večer. Řvala na mě dost nevybraně a bylo jí úplně jedno, že mám veškeré formality v pořádku. Jako tečku mi z rukou vyrvala pas a odkráčela beze slova pryč. Pomalu začínám litovat, že jsem si "zbytečné" vízum nechala do pasu nalepit. Netušila jsem, že mexická "migra" se skládá z vypatlaných hlav, na rozdíl od migračního v LA, kde jsem to považovala za zcela standardní a k mému překvapení se nedočkala..
Když jsem dlouho z imigračních prostorů nevycházela, Rebaca se mě vydala hledat (a už šla rovnou do správných míst).. Když mě viděla zoufale stojící u východu, ještě bez pasu, vtrhla tam (a že to není žádný drobeček!) a svým silným hlasem zařvala: "Que pasa?!" (Co se děje?) .. chvíli se tam za dveřmi něco řešilo (sepsání jakýchsi protokolů, kde R. musela vyplnit, kde pracuje, kde bydlí, kdo jsem a proč u ní jsem…), až ve finále Rebe vítězně vykráčela s mým pasem ven. Údajně tu nejsou na turisty z Evropy zvyklí, znají tu jen Mexičany, maximálně Amíky, a tak tu formální stránku berou vážněji než by měli.. Na letišti musíme předložit zavazadla ke kontrole těžkooděncům z armády, jestli nepřevážíme nějakej herák či co, chlapci se asi museli divit, když všude viděli rozsypané müsli… (menší nehoda s pytlíkem před odletem, hihi).
V příletové, rovněž provizorně vypadající, hale stojí kamarádka, a pro tento večer i taxikářka, Ceci a veze nás "domů", do "Privada Veronica". Odtud volám krátce do Čech, protože už se nikomu tak pozdě na výlet do Caléxica (abych levně zavolala) jet nechce.

Mexičani, mexická kultura, zajímavosti

25. srpna 2006 v 20:10 | Olguita Ollie Olča |  Mexičani, mexická kultura, zajímavosti
Krásných Mexičanů-pánů tam po ulici moc neběhalo (ty hezčí si zřejmě vychytala televize a producenti telenovel) a pokud porovnám sever s jihem, na severu (Baja California, Sonora) se mi lidé líbili víc, byli vyšší a hlavně Mexičanky-seveřanky krásné - s obrovskýma a krásnýma očima a ještě krásnějšími hustými vlasy. Na jihu mi pak pro změnu přišla většina Mexičanů až ošklivá - namíchanci především indiánskými rasami, pod kterými si v Čechách představujeme indiány - takoví tmaví, malí, až oškliví, budící pocit "měj se na pozoru". Nutno však podotknout, že v Mexiku lze potkat tolik indiánských kmenů různých barev pletí a vzrůstů, spoustu míšenců s evropskými (a jinými) přistěhovalci, takže představa mexického obyvatelstva jako národa tmavých a černovlasých lidí je opravdu mylná. Na ulici lze vidět spoustu blondýn, hnědovlásek atd.! Nikdy předtím jsem neslyšela, že by existovali i indiáni bílí… ale ano..! Všichni, až do jednoho, jsou neuvěřitelně milí, vstřícní, otevření, nápomocní, ochotní, rozdavační, veselí, upovídaní, zkrátka nepopsatelně úžasní!
A když jsem zmínila ty telenovely, tak jimi žije celé Mexiko, zrovna tak jako různými soutěžemi typu "Caruso Show"! Neuvěřitelné! A především na na venkově mezi lidmi, kteří nemají moc práce. Mexiko v podstatě nemá důchodce jako takové, co známe u nás. V jeho ekonomice téměř neexistují sociální dávky. Důchody se vyplácí pouze státním zaměstnancům, zbytek je závislý na rodině. Nemocenská se nevyplácí, mateřská a podpora v nezaměstnanosti neexistuje. Neproduktivní osoby jsou vyživovány potomky či jinými členy rodiny, produktivní osoby si spoří na stáří až v posledních letech. Na druhou stranu je zpoplatněno úplně všechno, včetně lékařů. Je až neuvěřitelné, jak tvrdý život v Mexiku může být - především mezi spodními vrstvami.. a je až obdivuhodné, jak se členové rodiny navzájem dokáží podporovat!
Quinceňeras, tj. patnácté narozeniny
15. narozeniny jsou v Mexiku obrovskou společenskou událostí, která má velkou tradici, a to již od dob příchodu španělských dobyvatelů.. Dívka tímto dnem vstupuje do společnosti. Do této chvíle nesmí tančit s chlapci/muži, dokonce se ani nesmí líčit. V tento "slavný" den ji nechají v salónu krásy učesat a nalíčit, obléknou ji do šatů bílých jako sníh a autem ozdobeným květinami ji odvezou do kostela, kde se za ni slouží mše, při které dívka děkuje Bohu za všechno možné. Nekončící a zdlouhavé ceremonie pak vystřídá obrovská oslava, které se vždy účastní minimálně 100 lidí (když ne 300 nebo 500, jak je pro Mexiko typické).. Dívka musí každého hosta osobně přivítat, pozdravit, obejmout, od každého pak naoplátku dostává dárek a potom už se jen tančí a veselí (samozřejmě pod dozorem rodičů).. Tradičně přichází skupina muzikantů "mariachi", aby zahrála tradiční serenádu. Veselí se dlouho do rána, dokonce i malé děti zůstávají na sále do pozdních hodin.
Moderní rodiny (s rozumnými rodiči) v posledních letech dávají dívce na výběr, a ta pokud nemá o oslavu zájem, může místo toho podniknout nějakou exotickou cestu, případně rodiče zainvestují do studií v zahraničí.. Silně katolické rodiny se však tohoto tradičního ceremoniálu málokdy vzdávají. .. a že jich je v Mexiku, jak známo, haba kuk! Chudší obyvatelstvo slaví v rámci možností, ale slaví.. :-) V Mexiku se pořád slaví.. a zdá se, že ty lidičky tady nevydělávají na nic jiného než na to aby slavili - svatby, quinceňeras, křtiny, narozeniny, výročí, zásnuby… a všechno pěkně ve velkém… :-)
Tím, jak je všechno drahé a mzdy obyčejných lidí nízké, v jednom domě dokáže žít (možná se lépe hodí sloveso přežívat) rekordní počty osob. Většinou pospolu žijí alespoň dvě generace, když ne tři. Ženy jsou všeobecně hodné (mrchy se mezi Mexičankami potkají málokdy) a mezi sebou úžasně vycházejí. Problém tchyně-snacha téměř neexistuje, tchyně svou snachu bere rovnocennou dceři.
Hezkého Mexičana-chlapa, co by "za hřích stál", jsem potkala jsem snad jen jednoho (a zrovna ho nemam na fotce!!!).. Jmenoval se José Santos a učil mě tančit místní tance "Banda" a "Corridita" 'nebo tak nějak těm svým nesložitým "šlapanicím" říkají.. :-) Na karty a "kávové odpolední dýchánky" "k nám" docházel místní mladý doktor, pachtící po informacích o Čechách a Evropě.. Takovej zvláštní tvor, ale ve své podstatě hodný (a každopádně chytrý) člověk s velmi vybraným konzervativním chováním.. cca stejné věkové kategorie n. malinko starší než já.. J Slušné a decentní chování na úrovni (včetně vybrané mluvy a vykání rodičům či jiným lidem, jimž je potřeba vyjádřit úctu) patří k dalším vlastnostem, které Mexičany šlechtí. Trošku by se to dalo přirovnat k době Malého Bobše..

Aqua Caliente, Nový rok a návrat do Mexicali

25. srpna 2006 v 18:55 | Olguita Ollie Olča |  Aqua Caliente, Nový rok a návrat do Mexicali
"Aqua Caliente", místo, kde v kopcích vyvěrají teplé prameny a kam se Mexičánci jezdí koupat, neboť jsou betonovými kanálky svedeny do betonových bazénků, ve kterých se pak návštěvníci mohou směle rochnit.. S Rebekou a Davidem jsme zde strávili poslední den roku 2005 a mně, jak již se mi v Sonoře stalo tradicí, nebylo dobře a bojovala jsem s dalším střevním virem. Kochala jsem se pohledem na dovádějící a čvachtající se společnost, teplá voda mě nějak extrémně nepřitahovala… a aby se neřeklo, smočila jsem alespoň nožky..
Cestou zpět nám přes cestu přeběhl osel a tím se naplnilo mé další mexické přání, jízda na něm! Chudák pán, kterému náležel, moc nechápal, čeho se to ta bláznivá běloška dožaduje a David tomu nasadil korunu: "Víte, ona je z Evropy a tak by se chtěla povozit, protože to tam namaj.." Neznale jsem nasedla do jesliček pro náklad a místo požitku z procházení se na cestě jsem měla otlačenou prdelku i třísla.. au-au:-)
Večer se můj "zdravotní stav" zhoršil, musela jsem požít jakési mexické projímadlo a rázem jsem měla problémy opačné.. :-) A jak jsem se těšila na novoroční hýření s popíjením pravého, na český způsob tvořeného, svařáčku (to je totiž další z věcí, kterou tam taky vůbec neznají), tak jsem celý večer strávila v posteli bez jediné slzy alkoholu. O půlnoci jsem si připila na úspěchy v novém roce 2006 (a musím konstatovat, že tam ten přípitek pěkně šidí..!).
Na Nový rok jsem se z pelechu vypotácela až po čtvrté hodině odpolední a po absolvování necelých dvou hodinek v tamní net-kavárně jsme s Davidem zašli na pořádnýho mňamkovýho hot-doga…. a že mi po dvou dnech nicnejedení chutnal!
A pak to začlo… balení, praní, přípravy na zpáteční cestu do Mexicali, 2. 1. 2005. Ačkoli jsme vstávaly brzy, abychom stihly zavčasu odjet, jako obvykle se vše zdržovalo a náš odjezd odkládal - na závěr rodinné foto, čekání na mladého doktora Adriana, který se chtěl rovněž rozloučit, loučení v jednom domě, druhém domě, a ještě támhle zajedeme, no a koupíme koření (to že paní zrušila živnost však nebyl důvod, abychom tam půl hodiny neseděly a nekrafaly..) a ještě to vezmeme do Hermosilla za babičkou a za tetou… a pak musíme k příbuzným sousedky z Mexicali, Magui, abychom vyzvedly Marianu.. a tak Sonoru nakonec opouštíme před setměním, tj. cca v půl páté. Opět jsem tedy z té sonorské scenérie nic neviděla.. a dokonce se mi po cestě podařilo ztratit vypůjčenou knihu o státu severního Mexika, Baja California :-( … naštěstí mi ji později Rebeca pomohla obstarat od jednoho jejího ctitele..
V úterý, 3. 1. 2006, jsem ještě musela na hranicích vyřídit nutné formality. Nejprve jsem si skočila do Států, abych zavolala domů, při cestě zpět jsem se na čáře zastavila podepsat migrační kartu a tahle sranda mě stála 210 pesos (tj. 21 dolarů). Hrozná byrokracie, která mi zabrala asi hodinu, ale ještěže jsem ji podstoupila před odletem do Guadalajary, to bych si asi s "migrou" užila. Každý cizinec, který vstupuje na mexické teritorium, je povinen uhradit turistickou taxu ve zmíněné výši. Platit ji nemusí pouze osoby, které se hodlají zdržovat v pohraničním pásmu (tj. 21 km od čáry) do určitého počtu dní (už jsem to číslo stihla zapomenout) a osoby, které do Mexika přicestují letadlem (turist. poplatek je již zahrnut v ceně letenky a hradí ho letecká společnost). Nutno podotknout, že málokdo tento poplatek hradí, protože je hranice více-méně otevřená a tím, že není ani potřeba zastavit, ani po nikom není požadován pas, byla jsem asi jediná, kdo si svévolně o migrační kartu přišel požádat a musel si vyslechnout spoustu otravných otázek jak u výslechu… a když pak ani Rebeca nečekala na hranicích a nemohla jsem se jí téměř hodinu dovolat, poprvé mi v milém Mexiku selhaly nervíky. Vinu připisuji pánu hladu, který jsem se později pokusila umořit jakousi, byť odříkanou", čínskou pouliční kuchyní..

Bahía de kino (29. 12. 2005)

22. srpna 2006 v 16:24 | Olguita Ollie |  Bahía de Kino, Sonora
Po návštěvě ranče unikáme do Hermosilla. Přespáváme u třetí ze sester Corrales, u Ruth a setkáváme se s další z vysokoškolského tria, s Almou. Po tři dny, které zůstáváme v Hermosillu, cestujeme a v noci vyrážíme za zábavou. Měli jsme se setkat s Čechy, kteří od plzeňské škodovky instalovali jakési věže či co, ale nakonec Češi nedorazili. Takže jsme zapařili sami.. Na závěr všech mexických pařeb se tradičně kráčí do některé z restaurací rychlého občerstvení (hot dog, hamburger, nejlépe však tacos) a pěkně se "ve velkém" nacpou pupky - docela morbidní zvyk před spaním se pořádně narvat! V kombinaci s pohodlným přesouváním v automobilech se pak nelze divit, proč je většina Mexičanů dvojnásobná až trojnásobná, co já.. J
Následující den ráno, po další z nekonečných výprav, již po dvou hodinách konečně vyjíždíme k moři, na "Bahía de Kino". Protože jsme nesnídali (až na mé ubohé tři toastové chleby), první kroky vedou do nejbližší restauračky na oběd. Z pestré nabídky si vybírám "dietní" zeleninový salát s tuňákem a minerálkou na spravení žaludku.. David s Rebekou samozřejmě hodovali hojně..
Po cestě na pláž jsme MUSELI zastavit u obřích kaktusů, protože má kaktusová úchylka mi nedovolila netrvat na zastávce..! A tak jsme vyrobili snad milión fotek s největšími kaktusy, které se (jak již řečeno) vyskytují pouze v Sonoře a Arizóně.
Na plážovou procházku došlo až k pozdnímu odpoledni, ta se ovšem zvrhla v něco, co lze lépe nazvat nekonečným blázněním, řáděním a skotačením v mořských vlnách. Na závěr jsme se skupinkou Amíků zkoumali medúzu a debatovali o její pálivosti či nepálivosti. I zde se osvědčilo pravidlo, že Mexičani pohledům moc nedají, neboť nám opět dalo pořádnou fušku nějaké sehnat.. Na závěr dne jsem porušila odpor k hotdokům, a věřte-nevěřte, ty mexický jsou vážně výborný!!! Každej si do něj může nastrkat, co se mu zlíbí - u stánku je spousta omáček, zeleniny a jiných "přídavin", kterými se hot dog dá vylepšit… Kam se na ně hrabe i muj oblíbenej varskej kuřecí párek v selském rohlíku!! :-)

Hermosillo, hl. m. státu Sonora (22. 12. 2005)

14. srpna 2006 v 22:35 | Olguita Ollie |  Hermosillo, Sonora
"Hermosillo" bylo založeno před více než třemi sty lety uprostřed sonorské pouště. Je to město, které spojuje harmonizující tradice s modernou, město s velkou dynamikou - jeho sílící růst je doprovázen spoustou uměleckých aktivit, kulturních dění a každodenní zábavou. Podnebí Hermosilla je pouštní polohorké, s chladnými zimami. V letních měsících sice teploty dosahují 45°C, ale po zbytek roku zde vládne spíše jarní klima. Další plus, mezinárodní letiště, snad netřeba zmiňovat.
Před nevhodnou návštěvou umírající babičky jsem upřednostnila špacírování po městě. Nechala jsem se vysadit u katedrály, kterou jsem si moc dobře prohlédnout nemohla, neboť se tam sloužila jakási pohřební mše a mně obřady tohoto typu nedělají dobře. Vypravila jsem se tedy na "Cerro de Campana" (jakýsi "vyhlášený" kopec s vyhlídkou nad městem). Místní obyvatelé na mě hleděli prazvláštně a jeden z nich za mnou vyběhl jako šíp, abych se nahoru sama nevydávala, protože je tam nebezpečno a taky bych se prý nemusela vrátit.. Ujal se mě jako ochránce a celý den se po městě procházel se mnou. Vyklubal se z něj spisovatel a na závěr dne mi na památku koupil jedno číslo jeho časopisu.
Jak jsem si nemyslela, že je Mexicali extrémně ošklivé, tady jsem dala Rebece za pravdu.. v porovnání s Mexicalli je o mnoho krásnější, už jen pro spoustu zelených stromů, které lemují ulice. Nějaké extra pamětihodnosti tu ale také nemají.. Krom katedrály, radnice a spousty univerzitních budov jsem viděla "Mercado Municipal" (obecní trh), "Parque de Madera" ("dřevěný" park), "El Mundito" ("Světík", tj. dětská školka), večer jsme s Rebekou a jejím bratrem Joelem zašli na pořádnou kotletu do vyhlášené taqueríe (restaurace, kde se podávají tacos) jménem "Xochimilco". Kdo v ní nejedl, tak nikdy nebyl v Hermosillu - to se říká a také to stojí černé na bílém nad jejím vchodem. Závěr: splněno.. :-)

Baviacora (19. 12. 2005 – 2. 1. 2006)

14. srpna 2006 v 22:33 | Olguita Ollie |  Baviacora, Sonora
Po devíti hodinách jízdy jsme dorazily na místo, v pět ráno tamního času.. Dům hlídal pes Fakundo, který mi naháněl hrůzu, protože neustále vrčel, ač by si kousnout prý nedovolil.. Posnídala jsem s karlovarskou částí rodiny Corrales/Šnejdarovi - s Glorií, která mě vyučuje španělštinu, jejím manželem + mým hotelovým kolegou v jednom, Lubošem, a dětmi Filípkem a Karolínkou. Po snídani v čase oběda jsme s Rebecou nalehko (v tílku a šortkách) vyrazily na obchůzku terénu - nejprve něco přírody, později do civilizace, do města, především abychom pozdravily Rebečinu maminku v zdravotním centru, kde pracuje. Rozruch z příjezdu Češky panoval i zde - a to díky další z rozšířených mexických vlastností, tj. zveličování a přehánění..
Na jednu stranu byl zájem okolí docela příjemný, na tu druhou však stejné odpovědi na stejné otázky poměrně vyčerpávaly stejně, jako občasné vynuceně slušné chování, např. při dvoření starého mládence Ivana, který mě pozval na projížďku na koni. Naivně jsem si představovala, jak mě posadí na koně a dá mi do rukou otěže, místo toho však vyhupl na chudáka koně za mě a já jsem pak asi hodinu trpěla v jeho "náruči" za velmi jednoduché vesnické konverzace. Nikdo si nedovede představit, jakým vysvobozením mi bylo sesednutí z hnědého hřebce..!
Zpravidla odpoledne jsem pěšmo chodila do města, do internetové kavárny, což trvalo cca 50 min. Zpátky mě vždy někdo přivezl. Stav počítačů mě krapet děsil, naproti tomu cena mě svou příznivostí velmi těšila, neb taková hodina surfování vyšla cca na 23 korun! Navečer jsme trávily večery ve společnosti rodiny, příp. Rebečin známých. Často nás také navštěvoval mladý doktor Adrian z centra zdraví. Ten právě dokončil medicínu v Guadalajaře (hl. m. státu Jalisco) a aby získal lékařský titul, musel rok zdarma vykonávat služby státu. Nasadili ho právě do Baviacory, kde pracuje Herlinda Corrales, maminka Rebeky a Glorie. Sem tam si na partičku pokra přizval korejsko-amerického kamaráda, doktora ze sousedního města (už si ani nepamatuji jméno), kterého nikdo pro jeho ignoranci a sobectví neměl rád. Dělalo mi však dobře, že všichni chválili mou španělštinu víc než tu jeho po třech letech v Mexiku. Při prvním takovém večeru jsme v šesti lidech vypili láhev teguily "na český/exotický" způsob, tj. se skořicí a pomerančem (v Mexiku se tequila pije buď samotná, nechlazená, nebo s citronem a solí), nějak mi však nesedly následovně zkonzumované tortily a tak jsem noc až do ranních hodin trávila na záchodě objímajíc mísu..
Po celé dva týdny strávené v Sonoře jsem se potýkala s žaludečními problémy a neměla tak tendence přibírat na váze. Zřejmě se do mě dala infekce, která se pokouší o všechny cizince přijíždějící do Mexika. Různě se mi prostřídávaly fáze zácpy s fázemi průjmů doprovázené křečemi nebo nadýmáním. V případech nadýmání vřele doporučuji magnesiové mléko.. J
Předvánoční a vánoční atmosféru pokazilo výrazné zhoršení zdravotního stavu babičky Lupe, maminky Herlindy, babičky Rebeky a Glorie. Před Štědrým dnem musela být ve vážném stavu převezena do nemocnice v Hermosillu. Celé rodinné klany se tam sjížděly, aby se naposledy s milovanou příbuznou rozloučily.
Štědrý den se vlekl v pochmurné a líné náladě. Většina rodiny odjela do nemocnice, zbytek tak různě pospával a nic se nedělo. Slunko pařilo úplně nehorázně, 35° C, odpoledne jsme si s Lubošem (oba upocení) popřáli "Šťastné a veselé"! J Vůbec mi nepřišlo, že se v kalendáři psalo 24. 12., smutno mi bylo až při večeři. Ačkoli mi nepřišla štědrovečerní, moje vlastní rodina mi přece jen chyběla. Santa Claus byl však milostiv a nadělil mi spoustu překvapení, největší radost mi udělalo CD Luise Miquela s výběrem mexických písní, "México en la Piel", na přání a vyžádání Vám je ráda pustím.
K tradičním mexickým štědrovečerním pokrmům patří především "tamales", specialita z kukuřičného těsta plněného masem a chilli, zabalené a uvařené v kukuřičném listu. Mňam! My jsme však večeřeli krocana s bramborovou kaší, tamales jsme měli o den/dva později, neboť babička Lupe byla přivezena do Baviacory, aby zde v pokoji zemřela. Do denní rutiny tedy patřily její návštěvy.
Na Boží hod se jelo na mši - na mé přání beze mne. Já jsem šla ke kostelu pěšky, abych se zúčastnila pouze křtin mimina jakýchsi příbuzných, které po mši následovaly. V pětatřicetistupňovém pařáku jsem vykročila mírně odsvlečená do kraťoučkých šatiček na uzounká ramínka, na hlavě pořádné mexické sombrero. Zrovna příjemně jsem se tedy mezi silně-věřícími a do svátečního navlečenými katolíky necítila. "Pokrokový" kněz to vzal sportovněji než Luboš, který mi klobouk vytkl (teoreticky dáma nemá povinnost klobouk sundat, ale raděj jsem ho z hlavy smekla..). V kostele mi Rebeca také představila spolužáka ze střední a vysoké školy, Davida. Většinu času v Sonoře pak trávil s námi.
Poté se už jen jedlo pilo, hodovalo… Se spoustou "nových známých", včetně katolického kněze, jsem si připila mezcalem (mezcal - lihovina z agave maguey vyráběná podobným postupem jako tequila, mně osobně připadající lahodnější), samozřejmě jsem neunikla další debatě o atheismu a mé nevíře. Kněz byl "řízek" a jeho víru mi absolutně nevnucoval, i když se při odchodu rozloučil slovy: "Bůh s Vámi, a i s Tebou, ač v něj nevěříš..!"
Zbytek svátků vánočních proběhl v duchu návštěv, navštívili jsme také jednu svatbu, a po Vánocích jsme vyrazili na ranč. Soused Ivan, co mě vzal na projížďku, nás vzal na výpravu pro teleta.. Musela jsem Rebeku doslova uprosit, ať mě doprovodí, protože bych celý den s tímto dvořícímse vesničanem asi nerozdýchala. Vstávaly jsme ukrutně brzy a nabalily jsme si s sebou svačinu na celý den. Nesnědla jsem z ní však ani sousto, protože mi bylo "pro změnu" zle - tentokrát z tříhodinového kodrcáníse v neklimatizovaném náklaďáčku po horských kamenitých cestách. Byl to opravdu zážitek a pastva pro oči, byť poněkud sucho a prašno. Staly jsme se svědky nahánění stáda krav zpátky na ranč a lehce jsme nahlédly, jak probíhá den takového kovboje (skromný přístřešek, skromná strava, téměř žádná voda, vůbec žádná civilizace, samá kráva). Po návratu jsme se zastavili pro Davida a ve třech jsme vyrazili do výru velkoměsta, do Hermosilla.

Sonora (19. 12. 2005 - 2. 1. 2006)

14. srpna 2006 v 22:31 | Olguita Ollie |  Sonora
Odjezd odkládán neustálým a předvánočním loučením a také díky tradiční mexické neschopnosti být někde včas (hodina sem, hodina tam, co na tom záleží.. zítra je přece taky den..). Místo plánované soboty po obědě Mexicali opouštíme "už" v pondělí v sedm večer.
Nutno podotknout, že jsme se celou sobotu vzpamatovávaly z páteční "posady" (tj. něco jako předvánoční posezení/besídka). Téměř žádná průměrná domácnost, a už vůbec žádná restaurace (!!!), v Mexiku není vybavena topením, na což jsem nebyla nikým upozorněna a tak jsem se navlékla do slušivých minišatů.. a tvrdě jsem narazila… V sedmi stupních běhat po ulici v minišatičkách byl opravdu "zážitek" ..

CESTA DO Baviacory

Protože jsme vyjížděly večer (v zimně se stmívá už v pět), terén nejsem schopna popsat. Nejhlubší "zážitek" ve mně zanechaly vojenské hlídky tak různě rozseté po cestě. Hranice lemuje takzvané hraniční pásmo, které je střeženo vojenskými hraničními hlídkami. Na každé silnici vzdálené 21 km od hranic se Spojenými státy jsou tzv. check-pointy, které by měly mít pod kontrolou převážené předměty a které by zároveň měly (a to asi především) zabránit obchodu s drogami. Nešlo mi vůbec do hlavy, proč nás stavějí ve vnitrozemí a proč nám berou ovoce, které jsme si sebou vzaly k svačině. Tak, jak Amíci do USA nevpustí žádné ovoce či potraviny, podobně se tomu děje právě na těchto check-pointech - bez rozdílu, zda byly potraviny zakoupeny v USA nebo Baja California. Ve vnitrozemí, mimo vymezené hraniční pásmo, jsme pak ještě potkaly několik náhodných, různě se přesouvajících vojenských hlídek a povím Vám, že to je sakra zvláštní pocit, když vás ve dvě ráno zastaví samopaly ozbrojené vojenské komando a vyhání Vás z auta v podezření, že vezete drogy..!
Cestou jsme se hodně nasmály a čím víc jsme se blížily k cíli, tím zajímavější věci se skýtaly k vidění.. Od oslů, krav a koňů přecházejících svévolně silnici až po mraky obrovských kaktusů, ze kterých jsem byla (a dodnes pořád jsem) úplně vyšinutá.. :-) Sem-tam jsme zastavily a procházely se kolem auta a když jsme zastavily u velkého seskupení těchto obrovitých "saguaros" (kaktusy, které nelze vidět nikde jinde na světě než v Sonoře a Arizoně), vůbec se mi nechtělo pokračovat dál., a tak jsme rozsvítily světla a hrály fotbal s prázdnou plastovou lahví..

Další články