Guadalajara, Jalisco

Guadalajara, Jalisco (4. 1. – 7. 1. 2006)

26. srpna 2006 v 14:13 | Olguita Ollie Olča
Už v šest hodin ráno strašíme na prazvláštně uspořádaném mexicalském letišti, vypadajíc spíš provizorně.. Když už si myslím, že mám veškeré odbavení za sebou a celá vykulená a rozespalá se sunu kupředu, abych nasedla do letadla, nechtěj mě nechat jít. Rebeca mi utekla v předvoji a neviděla, že mě jakási Mexičanka z odbavení nechce vpustit na runway, ač jsem měla veškeré formality v pořádku, vč. zaplaceného turistického poplatku. Sebrala mi pas a už jsem téměř s výletem loučila, neboť motory našeho letadla běžely na plné obrátky. Vše dobře dopadlo, let jsem nezmeškala a dokonce jsem měla to "štěstí" užít si silných turbulencí.. no nic moc.. :-)
Do exkluzivního pětihvězdičkového hotelu Hilton o dvaadvaceti patrech dorážíme kolem poledne a bydlíme v patnáctém. Rebeca (která mě načerno, byť s vědomím šéfa, ubytovala k sobě na pokoj) musí odpoledne na pracovní meeting, tak jdu prozkoumat okolí (kongresovou část města)… zapadla jsem však v prvním obchodním centru do net-kavárny, abych podala zprávy domů.. doma mínus dvacet, v Guadalajaře něco kolem pětadvaceti nad nulou.. Můj bratr sova, Lubánek, online, navelel mě na icq, úplně bych ho byla zapomněla používat! Díky sedmi až devíti hodinovému časovému posunu jsem nikdy nikoho online nechytla, až teď brašulínka! Barvitě jsem se bavila a když jsem po dvou hodinách opustila kavárnu, vznášela jsem se jak v oblacích, po měsíci jsem zase mohla "aktivně" použít češtinu - usmívala jsem se na všechny strany, až se za mnou nejedna hlava otočila.. :-)
Hned večer se mi opět udělalo šoufl a tento pocit mi setrval po celé čtyři dny - pravidlo č. 1: čím víc na jih, tím víc šoufl. Každý večer jsem se účastnila pracovních večeří a tvářila se jako expert z Evropy, který se přijel sdružovat s farmaceutickou společností Janssen, pro kterou Rebe pracuje.. výsledkem konzumace zdarma.. :-) skamarádila jsem se nejen s většinou Rebečiných kolegů, hlavně s jejími nadřízenými (především se šéfem Raulem), čemuž jsem byla opravdu ráda, neboť jsem měla jeho oficiální svolení Rebeku doprovázet kamkoli a hlavně po zbytek pobytu v Mexiku jsem dostávala spolupozvání i na různé mimopodnikové akce.. :-)
Guadalajaru jsem se rozhodla probádat pěšmo, záhy jsem však zjistila, že jsem se spíš pustila do mírně šíleného dobrodružství, neboť šoféři řídí jako blázni a nenechají chodce přecházet. Chodníky (kupodivu existují) u křižovatek, především u kruhových, záhy mizí a kdesi za nimi se pět zjevují - ale jak ubozí chodci mají přelézt na druhou stranu, to už nikde nepíšou, a hlavně to nikoho nezajímá. Vrhám se tedy statečně a stejně drze do provozu, spoléhajíc na štěstí, a přebíhám odhodlaně jako srna..
Centrum se jeví nekonečně daleko, mé břicho bublá a vypadá jak načasovaná bomba - záhy se tedy záměr pohodové procházky po historické Guadalajaře mění na "tour de toilet", přesto se však nevzdávám a vytrvale pátrám po katedrále, abych si najala drožku (jak doporučuje můj kapesní průvodce). A jak tak pátrám, vůbec nelituju, že jsem se nevrátila na hotel, kolem dokola je k vidění spousta architektonických skvostů, od typických mexických domečků, přes koloniální paláce až po gigantické kostely, zkrátka nádhera. Omámená celou tou krásou jsem centrum prolezla křížem krážem a pěšmo jsem si prohlídla vše "nejdůležitější" a turisticky nejcennější. Úplně na závěr jsem se dopátrala i té katedrály s drožkou, která mě povozila po již "známých" místech. Navíc mě zavezla k památníku "MINERVA", který pro Guadalajaru a celý stát Jalisco znamená totéž co pro Prahu a Čechy sv. Václav.
"Guadalajara" aneb "Město růží", jak metropoli o 5,5 miliónech obyvatel domorodci "Tapatíos" sami rádi nazývají, je druhé největší město Mexika se rozkládá na mírně se svažující rovině v příjemné výšce 1550 m nad mořem. Okružní prohlídku města se doporučuje začít u katedrály, která je obklopena čtyřmi náměstími. Za vidění stojí Plaza de Armas s překrásným hudebním pavilonem z tepaného železa z 18. st., regionální muzeum Guadalajary, Hospicio Cabaňas (bývalý sirotčinec a nynější kulturní centrum), Mercado Libertad (dvoupatrová městská tržnice se spoustou koženého zboží, jež se právě v hlavním městě Jalisca vyplatí pořídit). Za návštěvu určitě stojí návštěva předměstí San Pedro, Tlaquepaque.

Tlaquepaque

Zde se nachází uličky plné těch nejlepších obchodů nabízejcích vše, co souvisí s uměním, řemeslnou výrobou, nábytkem a šperky. Tlaquepaque však bylo vždy proslulé především svou skvělou keramikou a tak tomu je i doposud. Ve středu náměstí (bývalé samostatné vesnice) se rozkládá "El Parián", kde v podvečer vystupují nejlepší skupiny mariachi.
A právě v Tlaquepaque a městské tržnici jsem utrácela jsem jak utržená ze řetězu - to, co jsem ušetřila na ubytování a jídle, jsem urvala za dárky, stříbro a tequilu … a typické mexické, rancherské, sombrero. Přímo v El Parián mi Rebeca nechala namalovat portrét - a pokud snad někoho zajímá, jak to dopadlo, nechť si řekne mojí mamince, ráda Vám ho ukáže.. :-)
Poslední den jsme si udělaly výlet do Tequily (viz. kapitola Tequila, Jalisco) a pak už jsme to měly hodně knapp, aby nám nefouklo letadlo. Díky totální obsazenosti letu jsme s Rebekou nemohly sedět vedle sebe, ona jako VIP (díky velkému počtu nalítaných kilometrů) dostala sedadlo v první třídě. A tak si tak přiletíme do Mexicali, vesele si vykračuji se svým novým sombrerem na hlavě a buchho - "migra" zase dělá problémy a nechce mě vpustit na mexické území…
Jakási frustrovaná ženská řve, kam chci, co tam chci dělat a s kým letím. V klidu jí odpovídám, že jsem byla na výletě v Guadalajaře se svou kamarádkou, u které bydlím. A jakto, že ji nemám vedle sebe. Tahle mexická fúrie se prostě rozhodla, že mi znepříjemní večer. Řvala na mě dost nevybraně a bylo jí úplně jedno, že mám veškeré formality v pořádku. Jako tečku mi z rukou vyrvala pas a odkráčela beze slova pryč. Pomalu začínám litovat, že jsem si "zbytečné" vízum nechala do pasu nalepit. Netušila jsem, že mexická "migra" se skládá z vypatlaných hlav, na rozdíl od migračního v LA, kde jsem to považovala za zcela standardní a k mému překvapení se nedočkala..
Když jsem dlouho z imigračních prostorů nevycházela, Rebaca se mě vydala hledat (a už šla rovnou do správných míst).. Když mě viděla zoufale stojící u východu, ještě bez pasu, vtrhla tam (a že to není žádný drobeček!) a svým silným hlasem zařvala: "Que pasa?!" (Co se děje?) .. chvíli se tam za dveřmi něco řešilo (sepsání jakýchsi protokolů, kde R. musela vyplnit, kde pracuje, kde bydlí, kdo jsem a proč u ní jsem…), až ve finále Rebe vítězně vykráčela s mým pasem ven. Údajně tu nejsou na turisty z Evropy zvyklí, znají tu jen Mexičany, maximálně Amíky, a tak tu formální stránku berou vážněji než by měli.. Na letišti musíme předložit zavazadla ke kontrole těžkooděncům z armády, jestli nepřevážíme nějakej herák či co, chlapci se asi museli divit, když všude viděli rozsypané müsli… (menší nehoda s pytlíkem před odletem, hihi).
V příletové, rovněž provizorně vypadající, hale stojí kamarádka, a pro tento večer i taxikářka, Ceci a veze nás "domů", do "Privada Veronica". Odtud volám krátce do Čech, protože už se nikomu tak pozdě na výlet do Caléxica (abych levně zavolala) jet nechce.
 
 

Reklama
Reklama