Mexicali, Baja California

Mexicali, Baja California (12. 12. – 17. 12. 2005)

8. srpna 2006 v 1:01 | Olguita Ollie
"Mexicali" - hlavní město státu Baja California. Ve svém jménu kombinuje názvy obou států, kterým tvoří hranice - Mexika (Mexi) a Kalifornie (Cali). Z druhé strany, na americkém území, leží prozměnu město Calexiko, jehož jméno je rovněž skombinováno z názvů obou států, jen přesně naopak. Před více jak sto lety (v r. 1903) vznilo toto město v relativně úrodném údolí v severovýchodní části státu Baja Californie, zavlažované vodami řeky Colorado. V tomto místě se rychle začalo rozrůstat město, které se stalo správním městem celého státu. Díky hranicím se Spojenými státy je zde silně vyvinut průmysl (např. továrna na Coca Colu, pivovar, …), obchod a stále vzrůstající export zemědělských produktů. Díky řece Colorado je Mexicali prominentním dodavatelem zemědělských produktů jako exotická zelenina, bavlna a pšenice. Místo zde však mají i moderní obchodní centra a kosmetický průmysl spolu s medicínou (jedna z nejvyhlášenějších univerzit medicíny v celém Mexiku má sídlo právě zde). Více informací: http://www.mexicaliturismo.com, www.mexicali.gob.mx.
A sem, do polopouště, jsem se vydala zdokonalit španělštinu a poznat mexickou kulturu. Rozhodně se nedá hovořit o žádném turistickém skvostu, neboť se jedná o město mlaďounké (má něco málo přes sto let existence) a velmi moderní. Ale co se týká lidí a jídla, s Evropou se absolutně nedá srovnávat.. Lidé přátelští, štědří a maximálně srdeční; jídlo neskutečně vynikající a různorodé. Kam se hrabou knedlíky, vážení! :-)
Rebeca si mě od Tomase převzala Calexicu v Mekáči. Přejezd do Spojených států mexických se odehrál bez jakýchkoli formalit. Z americké strany se hranice jeví otevřená a dopravu řídí pouze semafory. Za celé tři měsíce, během kterých jsme čáru přejížděly poměrně často, jsem nikdy nespatřila svítit červenou. Pro razítko jsem si později došla pěšky a vyšlo mě na dvacet jedna dolarů. Trošku jsem si za své poctivé zlozvyky rvala vlasy.. :-)
Po příjezdu do malého přízemního domečku (2+1,5) a zběžném vybalení kufrů v růžovém pokojíčku s květinami pro Olguitu se návštěvami netrhly dveře. Připadala jsem si víc cirkusová tygřice než Češka.. :-) Snad všichni Rebečini známí z celého Mexicali se na mě přijížděli dívat.. Za odměnu jsem je naučila pít tequilu po "exoticku" - zlatou tequilu s pomerančem a skořicí tam neznají. Pijí pouze tequilu se solí a citronem, lépe řečeno: sůl a citróny rvou do všeho… (a to je pro mě, alergika, nebylo moc příjemný zjištění…). Dost často, a to především na venkově, tequilku vytáhnou odněkud z podstolu a konzumují ji nechlazenou (na téma tequila mám v úmyslu rozepsat se někdy později, neboť jsem navštívila i tequilerku v městě Tequila, odkud pochází). Nutno podotknout, že v celém Mexiku převládá především konzumace piva, tvrdé se v takovém množství jako v Čechách nepopíjí.
Vzhledem k tomu, že Rebeka musela ještě před Vánocemi pracovat, žádné extra akce jsme nepodnikaly - sem-tam nějaká restaurace nebo procházka po fraccionamientu (něco jako sídliště, v češtině na to přesnější výraz nemáme), případně navštěvování se se sousedkami. Sousedi v Mexiku mimochodem hrají hodně důležitou roli, hned po rodině patří k nejdůležitějším osobám, se kterými se "musí" sdílet radosti a starosti.. Do paměti se mi z prvního týdne v Mexicali zapsaly následující dva okamžiky..
Rebeca a Ceci mě vzaly do vyhlášené restaurace Laguna Azul, specializující se na úpravu mořských plodů. Objednaly jsme si úžasně vypadající koktejl z krevet, chobotnic a rajčatové šťávy dochucené citrónem a různým kořením. Vcelku mě nadchl i chuťově, po ujedení jeho "čepičky" jsem však zbělala (a pak jsem tak různě měnila barvy), polil mě smrtelný pot a bylo vymalováno - zbytek krásně se vyvíjejícího odpoledne ztroskotal na toaletě.. Přiotrávila jsem se a na mořské bestie mě natrvalo přešla chuť. Pořádně ani nevím, jak mě má "mexická matka" dopravila domů. Jen si vzpomínám, že se mě snažila uchlácholit povídačkami typu "mořské plody se doporučují jako afrodiziakum před sexem".. a že umírala strachy a neustále telefonovala nějakým známým doktorům, co se mnou. Na nohy mě nakonec postavil tvrdý a vydatný spánek.
Jedno odpoledne jsem doma neměla stání a musela jsem mermomocí na procházku. Rebeca byla natolik unavená, že dala přednost polední siestě a tak jsem vykročila sama. Bylo to naposledy, co jsem se na americkém kontinentě vydala svévolně na procházku. Netušila jsem, do čeho se hrnu. Krom toho, že přibržďoval, troubil, pokřikoval a pískal na mě kdejaký osmahlý Mexičan, po cestě jsem potkávala smečky divokých psů (což opravdu není příjemný pocit, i když tito psi na člověka za bílého dne nezaútočí), viděla jsem neuvěřitelnou hromadu odpadků a mezi nimi půlku psa s dvěma nohami, bez vnitřností. Sever, resp. hranice mezi Mexikem a USA, je odpadky proslulý - tuny odpadu: plastové lahve od Coca Coly, staré pneumatiky, vraky aut a spousta jiného, ne vždy vonícího, "bordelu". Až když jsem se vrátila a vyprávěla otřesné zážitky, dozvěděla jsem se, že jsem se procházela po skládce. Dodnes se této cestě mezi Rebečinými známými říká "Calle de Olguita".
Závěr: palmy jsou očividně nenáročné stromečky - jak se jim na skládce náramně daří! :-)
 
 

Reklama
Reklama