Mexicali - výroba čokolády

Mexicali, aneb jak jsem se měsíc o kariéru v čokoládovně pokoušela.. (16. 1. – 14. 2. 2006)

22. listopadu 2006 v 12:45 | Olguita Ollie Olča
Historie čokolády je poměrně stará. První dochované záznamy o kakau pocházejí z 12. století z Ameriky, kde hořký nápoj z pražených kakaových bobů a koření, tzv. "chocolatl", popíjeli Aztékové. Chuťově neměla tato aztécká čokoláda moc společného s naší pochoutkou, ke kakaovým bobům se totiž přidávaly místo mléka nebo cukru např. listy pepřovníku, vanilka nebo chilli papričky. I dnes se v jižní Americe připravují "čokolády" s chilli nebo s pepřem.¨
Do Evropy se čokoláda dostala v polovině 16. století díky Španělům, ale právě kvůli podivným indiánským receptům zpočátku příliš neuspěla. Až Rudolf Lindt roku 1879 objevil vychutnat její povzbuzující účinky i vynikající chuť - do rozemletých kakaových bobů se začal přidávat cukr, čímž vznikl velmi lahodný a výživný nápoj, jehož obliba neustále stoupala. Po téměř sto let byla receptura chráněná tajemstvím. Lahodný nápoj se postupem času rozšířil po celé Evropě, kde se stal luxusní a prestižní záležitostí.
V čokoládovně u Male (Marie-Eleny), ve které jsem působila jako výpomoc na výrobu čokoládových dárečků na den sv. Valentýna, jsme kupovali hotové čokoládové "čipsy" nejrůznějších barev (nejvíce však čokolády černé, bílé a mléčné), které jsme rozpouštěli na čokoládovou hmotu a z ní jsme tvořili nejrůznější prodejní artikly.
Prvních čtrnáct dní jsem vyráběla malé čokoládové tabulky s valentýnskými nápisy, další dva týdny jsem se lopotila výrobou několikabarevných lízátek - nejrůznější srdíčka a motivy obsahující srdce nebo symbolizující lásku. Způsob výroby spočíval v roztavení čokolády (správnou kombinací různých čokoládových "čipsů"), její vpravení do různých formiček a ztuhnutí v lednici. Musela jsem být obratná a rychlá, aby se mi čokoláda nepřipalovala, pomalostí pro změnu netuhla, eventuelně neřídla. V lednici musela zůstat jen takovou dobu, aby dostatečně ztvrdla k vyklopení z formičky - zaváháním a ponecháním déle než bylo zdrávo ztrácela svou čokoládovou barvu a vypadala jako po prošlé lhůtě.. Po opuštění formičky nastává fáze "zarovnávání" (ořezávání nerovností), balení a etiketování.
První den jsem "rodinnou továrničku" opustila totálně vyčerpaná a frustrovaná. Čokoláda si dělala jen to, co se jí chtělo - ne, co jsem chtěla já. Během pár dní jsem se zdokonalila a trhala jsem rekordy v historii existence "továrny na cukrovinky", z původních sto tabulek za směnu jsem se dokázala vypracovat na pět set.. :-)
Když došlo na lízátka, skončily rekordy.. Rozehřívalo se více barev čokolády najednou, v menších hliněných nádobkách (velké asi jako malý panák). Párátky se pak do formiček nanášely jednotlivé barvy, oddělovali se chlazením v lednici. Konečný obrázek s barevnou tyčkou se zalily další barvou čokolády, po ztuhnutí a vyklopení se zabalily do celofánových pytlíčků a zavázaly barevnou mašlí. Hrozná piplačka, která se moc urychlit nedala..
Sem tam mě z té pomalosti chytaly záchvaty vzteku a rozhodně jsem si nemohla pochvalovat výdělek. Za osmihodinovou pracovní dobu (8:00 - 16:00) jsem zvládla tak 100-120 lízátek, domů jsem se vracela úplně bez šťávy a na konci týdne jsem si v kapse nesla v průměru tak třista až šest set pesos (horní hranice jsem dosahovala u produkce tabulek, dolní jsem se statečně držela při lízátkách). Ty jsem pak během tří dní utratila. (Baja California je díky hranicím s Kalifornií poněkud dražším mexickým státem.. ceny se často dají srovnávat se Státy!) :-) Ještěže jsem do Mexika nejela za výdělkem, to bych se třeba už ani nemusela vrátit! :-)
Díky fajn kolektivu však práce zpravidla utíkala rychle od ruky a užily jsme si s kolegyňkami Gabi + Michel spoustu legrace.. Neustále jsem se živila želatinou (hlavní náplň tohoto podniku) - lepší jsem nikdy nikde nejedla! Nejraději jsem měla "Café con Rompope", které se vyrábělo s vaječným koňakem (a tím je Mexiko věhlasné, mimo jiné…). Male byla pohodová šéfová, takže jsem si vyloženě vychutnávala, že můžu udělat jen to, co chci a neměla jsem žádný stres. Po měsíci manuální práce jsem si však uvědomila, že se přece jen lépe peníze vydělávají chytrou hlavou a trochu (opravdu jen trochu!) se mi zastesklo po mém počítači. Práce rukama mi spíše posloužila jako studium hovorového jazyka a mexické kultury.

Jak se země třásla, Mexicali (21. 1. - 22. 1. 2006)

Rebeca se zpravidla vracívala z práce až pozdě večer, kolikrát až v jedenáct hodin. Pracovala zhruba do jedné a pak od pěti "do neurčita" - podle toho, kolik lékařů musela se svými léky navštívit. Já jsem se z práce vracela kolem páté a tak jsem spoustu času trávila se sousedkami, někdy jsem tvořila večeři, jindy jsem prala nebo se dala do úklidu, případně do očisty sebe samé… Párkrát jsem přichystala gulášové hody a musím říct, že všichni pozvaní měli boule za ušima. Dokonce jsem se "snížila" k přípravě knedlíků, které jsem si samozřejmě dovezla v prášku.. :-)
Jednoho večera, když Rebe odjela na služební cestu do hodinu vzdáleného San Luis, jsem cestou z práce tradičně navštívila supermarket Calimax, nakoupila maso na guláš a nechala ho naložit. Jak sousedkám chutnal!
14. 2. aneb Den Sv. Valentýna
V Čechách jsme tento den přijali jako svátek všech zamilovaných. V Mexiku se to netýká jen milujících dvojic, nýbrž všech mezilidských vztahů. Lidé si dávají drobné pozornosti na důkaz své lásky, přátelství a náklonnosti.
Den před Valentýnem finalizovala výroba valentýnských čokolád. I když pokulhávala daleko za původními plány, přece jen se nakonec všechno stihlo - pracovala jsem jako ďas, v kuse patnáct hodin, jen s jednou mezerkou na oběd, na který jsme vyrazili s Rebecou ven. Domů jsem jela až v jedenáct večer, když se mi z totálního vyčerpání udělalo zle (vinou neprospaných předchozích nocí..).
Na Valentýna jsem spala a spala, z romantické? večeře ve dvou sešlo a tak z ní sešlo i Rebece. Večer dorazil "MeMfi" a dali jsme si společný dlabec ve třech. Klábosili jsme dlouho do noci, jako tradičně.
Historie sv. Valentýna
Předchůdcem Dne Sv. Valentýna, jak ho známe dnes, byl římský svátek Lupercalia, který vznikl čtyři století před Kristem. Festival byl věnován Faunovi, římskému bohu zemědělství, a Romulovi a Removi, zakladatelům Říma. Měl být oslavou plodnosti a skýtal příležitost pro seznámení mladých mužů a žen. Dívky z celého města vložily do velké nádoby svá jména a každý chlapec si pak jedno vytáhl. Tato dvojice potom byla na celý rok spřízněna.

Po osmi stech letech církev tuto tradici ukončila s odůvodněním, že je krutá a nekřesťanská, a ve třetím století našeho letopočtu byl svátek Lupercalia nahrazen dnem Sv. Valentýna. Stalo se tak na památku stejnojmenného mučedníka, který zemřel 14. února roku 269.

Valentýn působil jako kněz za vlády římského císaře Claudia II. (268-270) a "proslul" opakovaným porušováním zákona, jenž mužům zakazoval sňatky (ve víře, že svobodní muži budou lepšími vojáky). Valentýn ovšem v tajnosti pokračoval v oddávání mladých párů a byl za to popraven.

Ve vězení, kde očekával rozsudek, jej navštívila slepá dcera žalářníka Asteria. Valentýn jí navrátil zrak a oba se spřátelili. V den popravy poslal vězeň dceře žalářníka děkovný dopis a připsal "Od tvého Valentýna".
 
 

Reklama